V minulých letech se vyrojila řada teorií, které rodiče nabádaly k tomu, aby to s výchovou nepřeháněli a aby si to raději s dětmi pořádně užili. Podle nich je už dítě prakticky hotový člověk, který v sobě má vše, co potřebuje. Vše nasává víceméně samo. Rodiče a učitelé je učí zejména tím, jak žijí. Podle těchto názorů stačí být dítěti rovnocenným partnerem a žít vlastní život podle svého nejlepšího vědomí. Přestože tyto názory mají v některých ohledech pravdu, jejich důsledné převedení do praxe vytvořilo nejen celou řadu líných a lhostejných rodičů, ale i dezorientovaných a často neschopných „spratků“.

Domnívat se, že se dítě všechno naučí samo a bez námahy je nebezpečná hloupost. Každý se musí prostě naučit nejprve chodit, mluvit, oblékat a později i uklízet po sobě a pomáhat v domácnosti. A s pomocí to jde určitě lépe, když je na to člověk sám. Pokud rodiče dětem nepomohou, aby se to naučili, pak mnohé věci nikdy nebudou umět. Jenže dospělí i pod vlivem názorů, že stačí jít příkladem, dělají dětem sluhy. Poskytují jim nepřiměřený servis, čímž jim berou šanci na to, aby se naučily věci potřebné do života. Takoví potomci pak budou v dospělosti buď nucení žít v nepořádku a chaosu, nebo si budou muset vydělat na služebnictvo. 

Přitom nejpozději s nástupem do školy by se potomci měli zapojit do chodu domácnosti. Doma stejně jako ve škole mají mít přesně vymezené povinnosti a samozřejmě i čas určený pouze pro ně samé.

Pro drtivou většinu dětí není důležité vynikat v nějakém sportu, ale být dobře připravený na život. Ne z každého se stane Jaromír Jágr a ne každý obdobně jako nejlepší hokejista naší historie bude mít až do pozdního věku po svém boku trpělivou maminku, která při něm bude stát v dobrém i zlém a bude mu vést domácnost.

Stejně jako s rodiči je to i s učiteli. I ti by měli být schopní předat dětem kromě nezbytných vědomostí také dovednosti, bez kterých se v dalším životě neobejdou. Bohužel stejně jako rodiče i kantoři na to v mnoha případech nakonec rezignují. Ať už je to z lenosti, nebo kvůli tomu, že soustavně naráží na naprostý nezájem ze strany svých svěřenců.

Když se chce, všechno jde. Motivace rodičů je téměř samozřejmá. Kdo by nechtěl mít ze svého dítěte samostatného a sebevědomého člověka, který se ve světě neztratí? U kantorů už to bývá složitější. Zvýšení platu v tomto ohledu určitě není jedinou spásou. Od vyhoření je může uchránit snad jen vzpomínka na to, že i oni na své životní cestě potkali učitele, kteří jim dokázali změnit život. A kdo by se někým takovým nechtěl stát?

 

Speciální příloha BURZA PRÁCE A VZDĚLÁNÍ je součástí tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 19. září