Před šedesáti lety a deseti dny, konkrétně dne 13. srpna 1961 se v nedalekém Berlíně stala událost, která brutálním způsobem rozdělila politicky, ale i lidsky celý svět. Mezi spojeneckými okupačními sektory pod správou USA, Francie a Velké Británie a mezi sektorem okupovaným Sovětským svazem vyrostla neprostupná zeď nejdříve z drátů a cihel a postupně z velkých betonových kesonů.

 

Zeď se stala symbolem arogance moci tehdejšího východoněmeckého režimu, podporovaného a řízeného tehdejším vedením Sovětského svazu. Ve své nadutosti si tito lidé neuvědomili, že šmahem ze dne na den rozdělili rodiny, partnery, ale i přátele a obyčejné známé, prolito bylo mnoho a mnoho litrů slz. Následně bohužel i krve, a to v době, kdy se obyvatelé ze zamčené východní části pokoušeli dostat přes zeď či pod zdí do části západní a byli nekompromisně stříleni východoněmeckými pohraničníky. I mezi nimi se našli odvážlivci, kteří chtěli utéct, a snímek pohraničníka, který přeskakuje dráty směrem na západ přičemž zároveň odhazuje svůj služební samopal, se stal ikonickou fotografií, kterou najdete ve všech knihách a dokumentech o historii Berlínské zdi.

Měl jsem možnost vidět už naštěstí jen fragmenty této zdi při svých zatím dvou návštěvách v Berlíně a věřím, že takových je nás i v Prostějově mnoho, kteří stáli v zamyšlení před památníkem na ty minulé hrůzné doby. A dokonce se domnívám, že tu máme i pamětníky, kteří při návštěvách Berlína zažili onu zeď ještě v plné akci za minulého režimu. Mám k tomu osobní příběh i ze své rodiny. Její členové se účastnili zájezdu pořádaného místním OÚNZ a šli po známé ulici Unter dem Linden, která vede k Brandeburgské bráně. Již z dálky viděli zeď a pohraničníky s vystrčenými samopaly. Jeden z lékařů však nedbal varování, jelikož ho přepadla těžká chvíle, a pohraničník nepohraničník vletěl do nejbližšího křoví, aby zde vykonal nutnou lidskou potřebu... Ano, tato historka je úsměvná, leč celkově dle vyprávění působila celá atmosféra velmi depresivně.

Jsem rád, že dnes tuto zeď bereme již jen jako historické memento, bohužel jsem stále více přesvědčen, že si začínáme všichni tak nějak vytvářet jakési vnitřní zdi a je jich stále více. Ano, nutí nás k tomu doba, kdy jsme uměle sortováni na očkované a neočkované, musíme mít papíry na kdysi běžné činnosti, jako jsou návštěvy restaurace, koupaliště, kulturních akcí a další, jsme rozdělováni podle orientace, barvy pleti, náboženského vyznání... Současně vidíme evidentní protěžování těch, kteří jsou údajně utlačováni, a nenápadně začíná být utlačována ona mlčící většina, jejíž velká část si začíná vytvářet onu jakousi zeď uvnitř sebe. Upřímně se nedivím, protože i mně se nelíbí sortování a masírování různými hnutími, ideologiemi, rádoby korektními, rozuměj jedinými správnými názory, které pronášejí nejrůznější aktivisté a internetová individua, o jejichž inteligenci se dá minimálně debatovat.

Smutné je, že masírována je především naše mládež, která si vlastní názor teprve utváří, a vidím, jak je její svobodný pohled na svět překrucován… Historie se stává otloukánkem v rukou těch, kteří z ní jen vytrhávají kontext, jenž se jim hodí do krámu, a pokud se ozve někdo proti, je nemilosrdně sražen. Jsem zděšen z toho, co je mnohdy mládeži předkládáno i ve výchovně vzdělávacím procesu, opět se zde totiž objevují tendence tvrdit, že jen tohle a tohle je správné, ostatní je špatné. A tak jsem svědkem toho, co tu již jednou bylo, že jinak se mluví na veřejnosti a jinak doma.! Takže tu opět máme jakousi zeď... Říkám si stále víc, že se tady zase vynořuje přízrak oné události staré šedesát let, a to podle mě není dobře. Jak jsem již řekl, tehdy kvůli ní tekly litry slz, dejme si pozor, abychom teď neplakali nad rozlitým mlékem, tedy svou vlastní civilizací.