Na jaro toho roku mladý Aljoša nikdy nezapomene. Vše se tehdy převrátilo na ruby a do jeho dětského života promluvilo něco nevídaného. Něco, co tady desítky let nebylo, a všichni doufali, že se s tím už nikdy nepotkají.

Spoustu věcí ještě nechápal. Táta byl zvyklý tvrdě pracovat a vždy se vracel hodně utahaný. To jaro, to ale bylo jiné. Před odchodem se s maminkou loučili déle, než bylo obvyklé, a večer se leckdy ani domů nevrátil. To maminka neměla nikde stání a z postele, ještě než usnul, zaslechl přes stěnu tlumené vzlykání.

Pak se jednou táta nevracel několik dní. Maminka mu vysvětlila, že je nemocný a musí se léčit v nemocnici. Jaké povahy jeho „nemoc“ byla, se dozvěděl až později. Otec nebyl tenkrát jediný, v nemocnicích skončilo mnoho z těch, kteří šli dobrovolně bránit domovy a životy svých dětí.

Bylo druhého června a táta stále nebyl doma. Prý se to nějak komplikuje. Maminka mu ráno připomněla, že jej tentokrát vyzvedne ze školy, kde právě dokončoval první třídu, a půjdou na úřad, kde má ona domluvenou schůzku. „Víš, to je kvůli tátovi, snad mu pomůžu,“ vysvětlila krátce.

Cesta do centra města byla vždy jakýmsi dobrodružstvím. Výstavní budovy, krásný park a co teprve ta fontána! Rád se díval na prýštící vodu a představoval si přitom, jak v chladivé vodě dovádí. Prostě pohádka!

Byl moc rád, že jej máma v tom parku nechala. „Stůj tady u fontány a ani se nehni, já jdu tam naproti a vrátím se co nejdřív. Pa,“ loučila se maminka ve spěchu a dívala se na hodinky.

Chvíli pozoroval zurčící vodu, pak se zadíval na děti dovádějící na nedalekém hřišti. Ten divný zvuk vysoko nad hlavou ani nevnímal. Letadla ho nezajímala. Ohlušující výbuch přišel znenadání. Byl tak blízko…

Podíval se směrem k budově a viděl, jak se z oken ve třetím patře valí hustý dým. Vždyť tam přece šla jeho máma… Slyšel houkačky sanitek a viděl lidi sbíhající se ke vchodu. „Nepleť se tady, chlapče, to není pohled pro tebe! Kde máš vůbec rodiče?“ slyšel za sebou naléhavý hlas.

No právě, kde mám rodiče? Aljoša je nyní už teenager. Odpověď zná už léta. Tátovi přes všechnu snahu v nemocnici nepomohli, zranění byla příliš vážná. Ani maminka mu nemohla pomoci, i když se dostala až k ministryni zdravotnictví. Potkaly se tehdy před vchodem do budovy oblastní administrativy, kam dopadla bomba z ukrajinského bitevníku. Zahynuly obě, stejně jako půltucet dalších nevinných lidí.

Skončil tehdy u své babičky, které zdraví zrovna nesloužilo. Netrvalo dlouho a přišel i o ni. Záchranou byla internátní škola.

Aljoša se dívá oknem autobusu do potemnělých ulic Lugansku. Kolem něj to ševelí hlasy spolužáků, které nějak přirozeně tlumí nejistota. Ani ne po osmi letech je to tu zase. Tušil to, ale příkaz vychovatelů, aby si sbalili nejnutnější osobní věci, přišel přece jen nečekaně. Je pátek večer a autobus nabírá směr z města na východ. Za hranice, do bezpečí.

Prý se určitě zase vrátí. Ale kdy? Jak dlouho bude trvat, než budou mít opravdovou jistotu, že země, kde se narodili, zůstane opravdu jim, budou si moci o sobě rozhodovat a mluvit svým rodným jazykem, ruštinou? A jak bude vypadat jejich město, až to všechno skončí?

Aljoša ví jediné. Sami v tom nezůstanou. Tam, kam míří, jim pomohou. O ostatní se už postaráme my. Jsme mladí, sil máme dost. Nezklameme ty, kteří už tady s námi nejsou.

Domů se vrátím. Určitě!