Dalo se to čekat, přesto se to řešilo. Všude a pořád. Čeští hokejisté poprvé v historii na olympijských hrách nedokázali proniknout ani do čtvrtfinále turnaje. Historický okamžik zvedl tsunami nejrůznějších komentářů a názorů. Snad všichni hledali viníky, prakticky nikdo je však neviděl tam, kde můžeme skutečně něco změnit. Tedy v nás samých. Pokud ovšem naše děti začínají patřit k nejtlustším nejen v Evropě, pak se nelze absolutně divit, že NEJEN hokejová reprezentace dlouhodobě nemá z čeho brát.

Kdeže ty loňské ledy jsou! Po vítězství na olympijských hrách v Naganu a dalších opakovaných úspěších na mistrovství světa se o Češích začalo opakovaně mluvit jako o „hokejovém národu“. Už v té době to bylo třeba brát s velkou dávkou nadsázky. To, že někdo fandí u televize národnímu týmu, z něj rozhodně nedělá sportovce. Pokud tedy v minulosti bez výhrady neplatilo ani okřídlené „Co Čech to muzikant“, pak rozhodně nikdy nebylo možné tvrdit, že „Co Čech, to hokejista“. Hokejový národ tedy nebyl národem sportovců, ale společenstvím lidí, kteří se opájeli úspěchy svých několika málo reprezentantů. To se ovšem postupem času měnilo... Nejprve ve srovnání se světovou špičkou začaly zaostávat juniorské výběry a následně celkem logicky došlo také na seniory. Kdo čekal něco jiného a věřil, že „nám“ se to stát nemůže a že vždycky nějakou tu medaili urveme, byl zcela mimo realitu. Nyní lze zcela bez jakéhokoliv přehánění říct, že česká hokejová reprezentace na tom v historii nikdy nebyla hůř jako nyní. 

Po neúspěchu na olympiádě se drtivá kritika snesla zejména na trenéra Filipa Pešána. Pochopitelně. Jednak byl první na ráně, ale hlavně se jeho týmu rozhodně nepodařilo dosáhnout cíle. A tím bylo minimálně semifinále. Ostatně asi nikdo před olympiádou nepovažoval prostou účast na této akci za splnění českých ambicí. Je tedy až kuriózní, že šéftrenér českých hokejistů se svým odstoupením tak dlouho otálel. Nicméně z dlouhodobého hlediska jeho odvolání samozřejmě absolutně nic neřeší. Výsledky reprezentace pouze odhalují krizi hokeje, z dlouhodobého hlediska jsou však naprosto bezvýznamné.

Ke zlepšení situace může přispět pouze to, pokud co nejvíce dětí bude moci hrát hokej pro radost a bez nutnosti uplácení trenérů či totálního sebeobětování rodičů. Z těch všech pak bude moci vybrat ty talentované, kterým bude umožněno trénovat v lepších podmínkách.  To by však mělo být všem naprosto jasné. Přesto je neuvěřitelné, kolik lidí mudruje nad krizí hokeje, která se jich až na trápení u televize prakticky nijak netýká, a jen málokdo je ochoten léčit sám sebe. Ne náhodou začíná Česká republika vévodit světovým tabulkám nikoliv v hokeji, ale v obezitě. Muži jsou již dokonce třetí nejtlustší v Evropě. A co je patrné u dospělých, začíná pro děti platit dvojnásob. Ostatně právě ony měly vždy ve svých rodičích vzor a skutečné učitele. Je už pak celkem jedno, zda u nich vidí sportování, nebo přejídání a vysedávání u monitorů. Děti byly vždy velmi flexibilní, zcela bez problémů dokáží napodobit obojí.  

Z toho všeho vyplývá jediné, že za krizi českého hokeje rozhodně nemůže až tolik neúspěšný reprezentační trenér, ale v první řadě my sami. Konkrétně pak naše pohodlí a nechuť udělat něco pro sebe i pro druhé včetně našich dětí.