Univerzita Palackého v sousední Olomouci zamítla poskytnout prostory pro dlouho plánovaný koncert Jaromíra Nohavici, který se v květnu měl konat ve sportovní hale UP. Důvodem jsou písničkářovy postoje v souvislosti s metálem, který mu před necelými čtyřmi lety předal ruský prezident Vladimir Putin. Z ulhaného diktátora systematicky likvidujícího vlastní opozici a budujícího si neskutečně směšný „kult osobnosti“ se totiž v mezidobí stal masový vrah a válečný zločinec nesoucí hlavní zodpovědnost za napadení sousední Ukrajiny, smrt velkého množství civilistů a utrpení milionů dalších. Navzdory tomu všemu by asi nebylo šťastné, pokud by stejný „morálně nadřazený“ postoj k Nohavicovi zaujalo i prostějovské divadlo, kde by měl zpěvák letos vystoupit. Proč?

Nelze totiž pochybovat, že Jarek Nohavica má nepochybně blíž k básníku Puškinovi, po němž je cena pojmenována, než k Putinovi. On sám je přesvědčen, že ji získal za popularizaci písní Bulata Okudžavy či Vladimíra Vysockého. A její vrácení by dle svých slov vnímal pouze jako prázdné gesto, neboť se cítí povýšen nad „poklekání“ a „mávání vlaječkami“.

Ač si to Nohavica nechtěl nikdy připustit, už samo převzetí ceny od psychopatického diktátora bylo právě takovým gestem non plus ultra. Proč na to vlastně přistoupil? Cožpak byl opravdu přesvědčen, že má nějakou reálnou hodnotu snad kromě té, že může zvýšit jeho popularitu v Rusku? A nechal by si i metál od Hitlera jen proto, že by byl pojmenovaný po Goethem a oficiálně by jej dostal za propagaci kvalitní německé kultury? 

Pokud převzetí ceny bylo sporné, její ponechání v době rozpoutání válečného konfliktu působilo maximálně nevkusně. Ze suverénního interpreta, který magicky dokáže působit na své posluchače v zaplněném sále, se i v očích skalních fanoušků stala skutečná „loutka na provázku“ z jedné z jeho nejrannějších písní nazvané Přelezl jsem plot. 

Nohavica sám pro sebe nepochybně vnímá význam Puškinovy ceny v docela jiných souvislostech než lidé, kteří si více než šíření poezie všímají dopadů války na civilisty. Přesto se nelze zbavit dojmu, že jeho prvotní přístup byl projevem ukázkového pokrytectví.

Proč? Protože mnozí jeho příznivci byli vždy přesvědčeni, že svými písněmi jim chce předat nějaké poselství. Že to tedy dělá proto, aby jim věnoval kousek naděje. Tedy ne pro metály. Ne pro slávu. Ne pro peníze. Jenže jak se tohle vše slučuje s medailí od bývalého příslušníka KGB tyranizujícího své oponenty a neomaleně útočícího na sousední zemi? Člověku, který toto všechno přehlíží, prostě nebylo možné věřit, pokud by zpíval něco o lásce či nesmyslnosti války. Nebo snad ano? V tomto byl Nohavicův postoj pro mnoho jeho upřímných fanoušků obrovským zklamáním, právě o to větším, že měli jeho písně rádi. Ve světle původních reakcí autora však jeho texty náhle působily jako prázdná slovní ekvilibristika, bohapustý kýč.

Ponechat si krvavé vyznamenání byla samozřejmě Nohavicova svobodná volba, kterou nezbývalo než respektovat. Přesné důvody znal jen on sám a jedině on si je musel obhájit před svým svědomím. Faktem je, že po zrušení všech jarních koncertů v Polsku se Nohavica od Putina veřejně distancoval a postavil se do role toho, kdo chce Ukrajině namísto „prázdných gest“ reálně pomáhat, a dokonce tak i činí. 

Nakolik upřímná jeho nynější snaha je, to ví opravdu jen on sám...