Věci je dobré analyzovat s odstupem času, proto jsem i s hodnocením olympiády a naší účastí chvíli počkal. Dělám to z toho důvodu, že i v Prostějově je spousta sportovních fandů a nadšenců. Jsme městem sportu, a i když někteří naši zastupitelé nechápou, proč se právě do klubů dávají peníze, tak právě příprava v nich je důležitá hlavně pro fyzickou zdatnost národa, který má mimochodem v sobě tradice sokolstva, orelstva a dalších sportovních jednot.

Olympijský výsledek je tristní. Nebýt ikon, jako jsou Ledecká a Sáblíková, tak je tu velké nic. Ano, biatlonistka Davidová měla smůlu posledních střel, Samková se zranila už před olympiádou a bylo tu pár také výsledků do desítky, což třeba potěšilo u curlingu, ale jinak? Například skokané jsou dlouhodobě v krizi, madam Pančochová se proslavila především velkohubými předolympijskými rozhovory, jakou má formu, což bylo vždy doplněno reklamou na komunitu LGBT, její olympijský debakl jsme pak viděli při každé její aktivitě.

A máme tady to, co nás nejvíce zajímá, čímž je hokejová hrůza. Při vší úctě k ostatním sportům, hokej a jeho výsledky jsou na prvním místě.Naše podání aktuálně míří do druhé cenové skupiny, ne-li třetí. Jaký rozdíl oproti Slovákům, kterým jsme se dlouhodobě posmívali, jaký z nás mají komplex. No už ho nemají, a pokud u nás nenastane velký třesk, tak se jim začneme dívat na záda, protože skutečné hokejové velmoci jsou před námi už o dva parníky. A kdo slovenský tým táhl? Mladí kluci, věkem ještě junioři...

Základ je totiž ve výchově mládeže, a to již na školách. I do prostějovských škol ne tak dávno přišla ministerská myšlenka posílit hodiny tělocviku. A jak to dopadlo? Přišlo vzbouření na vsi, že tato hodina přibude na úkor těch „důležitějších“, protože tělocvik, to je přece jen nějaké to zbytečné poskakování, ať si koneckonců děti hopsají odpoledne v kroužcích. Neříkám, že si to mysleli všichni, ale tělesná výchova zůstala na dvou hodinách a do toho přišlo nejdříve asi potřebné, pak už ovšem zcela zbytečné zavírání škol, posílání tříd do karantény. Vznikla modla distanční alias on-line výuky u počítačů, což bylo zase jen špatné pochopení zákona, který říká, že distanční výuka nerovná se mnohahodinové dřepění u svítící obrazovky. Po uvolnění všichni věřili ve vyžití – i v našem městě, kde třeba prostějovská parta Sportcentra nabízí mnoho kroužků, dle jeho webu je jich 122 – že se děti zvednou od počítačů, notebooků a mobilů a poběží se vybláznit ven, bohužel se to nestalo. Naopak se ukázalo, že mládež tloustne a leniví a že tady není impuls, který by to změnil.

Důležitým prvkem jsou v tomto směru rodiče, kteří měli děti vyhnat ven, ale nestalo se. Před nějakým časem se v Prostějově konal „Večer tenisových mistrů“, na kterém Miroslav Černošek, člověk, díky kterému se můžeme nazývat městem sportu, i když to tady jistá partička neumětelů stále nechápe a jen škodí jemu a sportu, poděkoval rodičům za to, jak mu vlastně svým nadšením pomáhají vychovávat tenisové talenty. Je natolik zkušený, že ví, kde je základ vrcholového sportu. Ano, potřebujete talent, píli, ale také podporu a zázemí rodiny, která díky svému nadšení obětuje svůj běžný život. Teprve pak tady můžeme mít olympijské vítěze typu Ledecké, Sáblíkové, ale třeba také Jágra a dalších slavných, jako je u tenisu třeba Kvitová, Berdych a další. Aktuálně máme ve městě příběh mladého talentovaného tenisty Menšíka, kde se spojil talent, nadšení v rodině a dobré oko tenisového manažera. To je ten základ, který může náš sport vrátit tam, kam patří. Chceme-li zase vidět plné nůše olympijských medailí, mějme více sportovně nadšených dětí, rodičů a Mirků Černošků.