Jako na houpačce byla zprvu sezóna Jestřábů. Jak se říká, jednou jsi nahoře, jednou dole. Prostějov začal nahoře. Přes zprvu ne úplně povedené zápasy doma venku zářil. A herně přehrál všechny – jen ty výsledky vždy podle toho nevypadaly. Potom střídali Jestřábi dobré zápasy se špatnými i přímo hroznými. Utkání proti Frýdku-Místku? Nejraději zapomenout. Neoblíbená byla také Slavia.
Jak říkal trenér Aleš Totter, je potřeba rozseknout tabulku. To se však nestalo až do samého konce základní části. Nejistota nakonec Jestřáby pronásledovala až do posledního kola. Tak tak se nakonec Prostějov probojoval do play-off. Do něj tedy, možná trochu nečekaně, vstupoval spíše jako outsider. Ukázalo se ale, že byl tým podceňovaný zbytečně. Jak proti Kolínu, tak proti Litoměřicím jeho výkony rostly. A když už hra Jestřábů zrovna nebyla pěkná, byla aspoň efektivní. Mužstvo v sérii opakovaně ukázalo charakter, když se dokázalo dostat z velmi nepříznivých situací. Zápasy s Litoměřicemi byly vrcholem sezóny.
Se Vsetínem už to slavné nebylo, ale těžko se tomu divit – velká marodka, únava, úzký kádr. A taky kvalita soupeře. To vše nakonec poničilo dojem z play-off a Prostějovu ukončilo sezónu. Právem možná vyhrál ten lepší. Možná ale trochu nespravedlivě hodil na zbytek sezóny její závěr kaňku, jak ostatně konstatoval kapitán Martin Novák. Jinak byl totiž ročník solidní, povedený. Tahouni tým táhli, prostor dostali i mladí. V podobě třeba Štefky a Klimíčka se ukázali dobře dva ne zcela v Česku známí hráči, kromě velezkušených borců se dobře ukazovali i Beránek, Jiránek či Vala. Tým táhl za jeden provaz, fungoval, dokázal se semknout. A hokejem bavil. Když se k tomu přidá konec až v play-off, byla sezóna veskrze úspěšná.
S dovolením si tak vypůjčím slova hokejové děkovačky: „Hoši, děkujem!“
