V květnu 1945 je Češi vítali jako své osvoboditele květinami a měli je za své bratry. O třiadvacet let později po nich házeli kamení a dusili se vztekem. Ze sovětských bratrů se stali okupanti a z Rusů nenávidění cizinci, kteří se v naší zemi „dočasně“ usídlili až do roku 1991.
Do sametové revoluce jsem odpor kvůli všemu ruskému až tak nechápal, do té doby jsem byl jako školák či student krmen komunistickou propagandou. Nicméně poté, co byl 19. června 1991 odsunut poslední sovětský voják z Československa, byl jsem přesvědčen, že vztahy mezi námi a Rusy se začnou budovat na nových základech. Tedy alespoň mezi obyčejnými lidmi. Možná se to i několik let dařilo. Pak ale přišel Putin... Tento člověk od samého začátku dával najevo, že nějaká přátelství a spolupráce mezi národy jdou mu u „zadku“. Nepokrytě i nyní dává najevo, že jeho snem je obnovit Sovětský svaz i sféry vlivu této kdysi světové velmoci. A napadením Ukrajiny tomu všemu nasadil korunu.
Ale zpět k mému současnému vztahu ke všemu ruskému. Přiznám pravdu, když se teď nahlas vyřknou slova Rusko, Rus nebo ruský, je mi špatně a otvírá se mi kudla v kapse. Skláním se před těmi občany Ruska, kteří demonstrují proti válce na Ukrajině. Je jich ale jen hrstka. Drtivá většina oslavuje Vladimíra Putina, což bylo patrné z jeho nedávného vystoupení na fotbalovém stadionu v Moskvě, kde mu freneticky tleskalo 80 tisíc Rusů. Těm nevadí zvěrstva, kterých se Putin dopouští na Ukrajině včetně zabíjení dětí. Ne, s takovými lidmi a národem se já prostě kamarádit nebudu a nechci. Nenávidím všechno ruské...
