To, co právě nyní dokázaly prostějovské volejbalistky, se v nejvyšší tuzemské soutěži ženské kategorie nestalo za celou patnáctiletou existenci VK. Konkrétně mám na mysli fakt, že hanácký tým jako až pátý v pořadí po dlouhodobé části postoupil do finále vyřazením nejvýše nasazených vítězek základní fáze.
Nejblíž k něčemu takovému bylo před dlouhými čtrnácti roky družstvo UP Olomouc, když šlo na jaře 2008 do vyřazovacích bojů ze čtvrté pozice a skrze obrovsky vyrovnané i dramatické bitvy senzačně přemohlo právě Prostějov.
Ten se tehdy nacházel na konci úvodní sezóny svého ambiciózně nastartovaného projektu, leč napoprvé tvrdě narazil. A pod vedením nechvalně proslulé Táni Krempaské vyhořel v hrubě nepovedené derby sérii proti novým hanáckým rivalkám. Které následně podlehly v bojích o zlato pražskému Olympu.
Následovala celá jedna dekáda absolutní dominance extrémně silného vékáčka, jež drtilo tuzemskou konkurenci stylem start – cíl. Tedy suverénní prvenství po dlouhodobé části a neméně přesvědčivé kralování v play off rovná se kulatých deset primátů za sebou. Až ten poslední jubilejní se přitom zrodil těsně na úkor úpéčka, jež o rok později převzalo mistrovskou štafetu.
Před třemi lety prošly stříbrné ženy Prostějova do finále ze třetí příčky přes druhou Duklu. Načež další ročník zrušil před jeho vyvrcholením covid a ten minulý zůstal opět kvůli koronaviru nedohraný s vítězným dekorováním Severočešek takzvaně od zeleného stolu.
Tímto výčtem se snažím říct, že právě teď se z historického hlediska novodobých dějin českého volejbalu děje u něžného pohlaví něco výjimečného. Je paráda, že má takový počin znovu na svědomí obrozené VK. A zbývá vlastně jediné: úžasné tažení z nižších pater dotáhnout až k samotnému grálu.
