Zvuk zostra otevřených dveří mi byl nějak důvěrně povědomý. Zatímco jsem se snažil roztočit mozkové závity, překotně úslužný hlas mi pomohl se rozvzpomenout. „Moc se omlouvám, pane doktor, nějak mi ty dveře vyklouzly,“ pravil.

Zatraceně, no jo, vždyť to je přece Catarella! S hrůzou jsem pomyslel, jak asi zkomolí moje jméno. Snad by mu mohlo coby Italovi být známé díky jihoitalské Kalábrii. Vzápětí jsem zjistil, že k němu moje představení nějak nedoputovalo, národnost ale pochytil. Ono taky domluvit se se Sicilanem jeho ražení anglicky nemělo naději na úspěch, když jsem si matně vzpomněl na jeho nikam nevedoucí dialog s jednou francouzskou turistkou. „Je tady nějaký pan Ajemček a chce mluvit osobně s vaší osobou,“ vysypal ze sebe horlivě.

Začalo být zřejmé, že budeme potřebovat tlumočníka, snad se kromě Galluzza vládnoucího prapodivnou němčinou najde na komisařství ve Vigatě policista hovořící anglicky. Za stolem jsem zaregistroval důvěrně známou postavu s hlavou ještě prostší vlasů, než vlastním já. Stisk ruky byl pevný a přátelský, potvrzující prvotní dojem, který komisař Montalbano kolem sebe šířil. „Co pro vás mohu udělat?“ Ne, neznělo to jako fráze, byť šlo o rutinně kladenou otázku, podtón zájmu byl jasně rozeznatelný.

Chvíli jsem přešlapoval na místě, než jsem přijal nabízené místo, protože mi došlo, že vzhledem k příslušnosti k mužskému pohlaví asi nebudu pro jeho zástupce Mimiho Augella jistě zajímavý. Ošil jsem se při představě, že vlastně nevím, co mám odpovědět. Mrtvolu jsem nenašel, nikoho jsem nepostrádal, vlastně žádný zločin jsem neviděl, akorát si v prosluněné Vigatě připadám jaksi nepatřičně.

Ještě než jsem stačil ze sebe vysoukat kloudné slovo, ukrutně mně zakručelo v břiše. Salvo kouknul na hodinky. „Víte co, půjdeme na oběd, tam mi to povykládáte,“ navrhl, jako bychom se znali celá léta.

Zrovinka tohle jsem moc slyšet nechtěl. Moc dobře jsem věděl, co si komisař v oblíbené restauraci u Enza dává. Nejsem rozhodně příznivcem jídla, co se ještě drží talíře. Navíc mi bylo jasné, že u jídla mu toho moc nepovím, protože tento příznivec dobré krmě u jídla zásadně nemluví.

„Enzo, vedu hosta, čím nás poctíš?“ zahalekal Montalbano už ode dveří. Stůl už měl samozřejmě připraven, na něm láhev minerálky a nezbytného dobrého sicilského vína. Další ťafka, pusa se mi lepila horkem, jenže pivko mi Enzo asi nenatočí. Nakonec jsme se domluvili na přijatelných těstovinách místo předkrmů z mořských plodů a vychlazená voda taky nebyla k zahození.

Sotva jsme dojedli, zjevila se u vchodu na terasu další známá postava. Inspektor Fazio přišel referovat o poznatcích k rozpracovanému případu. Jestli vytáhne z kapsy zmuchlaný lísteček s podrobnými nacionále, už na mě komisař dozajista nebude mít náladu, povzdechl jsem si v duchu.

Zbytečné starosti. Ti dva se zabrali do hovoru, z něhož jsem nepochytil ani slovo, když v tom zazvonil Montalbanovi telefon. „Livie, miláčku, ty jsi už přijela? Vydrž, hned pro tebe jedu,“ pravil komisař zadýchaně, aby zaretušoval výpadek paměti. Z naléhavého pokynu jsem vyrozuměl, že se mám hbitě zvedat od stolu.

Konečně se aspoň projedu v tom kultovním Fiatu Tipo, jehož poznávací značku AK696FW jsem si bůhvíproč pamatoval. Komisař nebyl na rozdíl od Galluzza nijak zbrklý řidič, tentokrát však uličkami Vigaty evidentně spěchal. Livie už u zastávky netrpělivě čekala. „Ahoj, já jsem Livia,“ představila se nenuceně a pak názorně předvedla, co to je italská domácnost.

Cestou do Marinelly napětí mezi oběma vyprchalo. Snad i zapomněli, že sedím na zadním sedadle. Když se otevřel výhled na moře, dům s terasou a romantickou pláží, bylo jasné, že jsme u Salva doma. Musel tam ale být někde pěkný průvan, protože někde zase práskly dveře…

Zčistajasna jsem se probudil. První myšlenka byla, že už oblíbenému komisaři neřeknu, co vlastně po něm chci, a taky se nepodívám k němu domů. Včera odvysílala televize poslední epizodu a mně ještě teď bylo nějak smutno. Připadal jsem si tam totiž jako mezi starými známými.