Lidská paměť je krátká. Kdo z nás ještě pamatuje ironické komentáře našich proruských „vlastenců“ přesvědčených o tom, že Rusko na Ukrajinu nikdy nezaútočí? Je vskutku paradoxní, že stejní lidé nás následně varovali před náporem ukrajinských uprchlíků, kteří právě kvůli této válce museli opustit své domovy. Najdou se mezi nimi i takoví, kteří nyní burcují, že stát by měl pomáhat hlavně českým lidem.

Člověku zůstává rozum stát. Copak se ze své zabedněnosti skutečně domnívají, že miliony ukrajinských matek se jen tak pro nic za nic rozhodly vzít své děti z domovů a podniknout s nimi dobrodružný výlet na opačný konec Ukrajiny, do Polska, či dokonce do Prostějova, aby je tu daly do škol a školek, kde se mluví a vyučuje řečí, které nerozumí. A že si pro své rodiny nepřály do nového roku nic lepšího než pět tisíc korun od českého státu?

Bohužel i takoví lidé mezi námi žijí. Nápadně často přitom bývají osamocení, zadlužení a nešťastní. Měli bychom jim coby „našincům“ pomáhat? Určitě ne! Byla by to totiž naprostá ztráta času i peněz. Jim zkrátka pomoci dávno není. Pro ně je škoda snad i toho základního vzdělání, které u nás mohli získat, aniž by jim na školu padaly bomby.

Přitom už při zahájení „speciální operace“ bylo jasné, že Rusko tuto válku morálně prohrálo. A to navzdory faktu, že se počítalo s tím, že Ukrajinu rychle obsadí a do čele země dosadí vlastního loutkového prezidenta. Jenže se ukázalo, že ruští vojáci dokonale zabloudili ve lžích svých generálů i svého prezidenta. Demoralizovaná armáda se fakticky sama zesměšnila. Jenže tato tragikomedie stála spoustu lidských životů a způsobila obrovské množství rodinných slz. A rozhodně není u konce.  

Rusko jako národ mělo už během vojenských manévrů a ostré rétoriky svého „vůdce“ jedinou šanci, jak v tomto konfliktu zvítězit a vyhnout se hanebné ostudě. Odstranit své zdivočelé vedení a místo nesmyslného okupování cizího území začít u sebe doma budovat něco pozitivního, co by tuto stále zaostalou zemi dokázalo trvaleji pozvednout. Jenže tuto šanci propáslo. Následky nyní pocítí i ti, kteří za příčiny nastalého stavu nemohou a nesouhlasí s ním. 

Nelze přitom přehlédnout fakt, že navzdory mrtvolám vojáků i civilistů povalujících se po ulicích ukrajinských měst popularita masového vraha a válečného zločince Vladimíra Putina v Rusku paradoxně narostla. Co si o tom myslet? Můžeme pro to hledat ospravedlnění v mistrné propagandě, strachu či prostě v hlouposti podstatné části ruského národa?

Pokud ovšem všichni tito Rusové svoji válku už dávno prohráli, pak o nás všech se rozhodně nedá říci, že bychom cokoliv vyhráli. Někteří z nás určitě ano. Řeč je o těch, kteří dokázali, že jsou připraveni účinně pomáhat potřebným a že tento postoj je trvalý a nezávislý na rychle pomíjejících pocitech. Jde o ty, kteří poskytli nejen pomoc, ale často i azyl uprchlíkům utíkajícím před válkou, zároveň jim stále pomáhají, aby se co nejrychleji postavili na vlastní nohy. A že tato snaha u příchozích uprchlíků nepochybně je, můžeme vidět všude kolem nás. 

Jsou tu pak mezi námi ovšem ti druzí, kteří prostřednictvím nejrůznějších nesmyslů šíří nepochopitelnou závist a dávají na odiv jen své ustrašené sobectví. Není jich úplně mnoho, ale o to více jsou slyšet. Neměli bychom zapomínat, že také oni mají na svoje názory i svou hloupost svaté právo. Ještě důležitější je však mít na paměti, že pokud by právě tito lidé u nás někdy v budoucnu zvítězili, pak jsme jako civilizace založená na určitých hodnotách definitivně skončili.