Rozpálený písek sálal a pálil do nohou. Tenkrát na rumunském pobřeží Černého moře toho zas tak moc ke koupi nebylo. Ale protože na dovolené už byly všechny knížky přečtené, ta malá červená krabička se docela hodila. Ještě baterky a bylo možné zalovit v éteru. Myslím, že v tom pětaosmdesátém tam šlo chytit i československé stanice.
Točit malým kolečkem, jimiž se měnily kmitočty, jsem zkoušel pak pochopitelně i doma. Na malém tranzistoráčku jsem tak našel takové zajímavosti, jako byl v té době třeba Hlas Ameriky. Vzpomínám, jak jsem musel stát s přístrojkem u ucha v pokoji těsně u vedení společné antény, kde byl příjem nejlepší. Časem jsem objevil i vysílání BBC v angličtině, které mě pak na přece jen kvalitnějších přístrojích provázelo několik let, během nichž jsem touto formou slušně zdokonalil svoji angličtinu.
Kromě jazyka mě to tenkrát naučilo shromažďovat si informace z více, třeba i protichůdných stran, a udělat si tak komplexnější představu o světě kolem nás. V devadesátých letech se kromě satelitních televizí postupně začal prosazovat internet a rádio už nebylo hlavním zdrojem informací. V té době by nikoho nenapadlo, že si pro úplný obrázek světového dění bude muset opět shánět informace i z druhé strany.
Leckdo si tak z doby před osmi lety mohl začít oprašovat třeba v naší generaci ve škole povinnou ruštinu. Co se člověk jednou naučí, úplně nezapomene. Internet umožňoval kouknout se všude, kam si jen člověk vzpomene.
I tato pravda už ale vzala za své. Časy se mění. Cenzorský úřad sice ještě zřízený nemáme, ale už se o nás obyčejné lidi zase starají, abychom se náhodou nezkazili nežádoucími informacemi. A internet zase není svobodně přístupný všem. Leccos se dá prostě vypnout.
Možná skončíme zase u rádií s uchem přilepeným na repráku, až se obnoví staré dobré rušičky. A možná vyfasujeme i lístečky. Poslech zahraničních stanic se trestá… Ještě že jen těch z východu.
