Máme super partu, táhneme za jeden provaz, sázíme na soudržnost, bojujeme jeden za druhého/jedna za druhou. Znáte to, ne? Taková slova o vlastním týmu většinou pronáší skoro každý sportovec, a po pravdě znějí jako dokonalé klišé. Minimálně v některých případech však bývají pravdivá. A to u těch, kteří následně dosáhnou úspěchu. Ti neúspěšní buď něco namlouvali sami sobě či ostatním (někdy více, jindy méně), případně se nemohli opřít o dostatečnou výkonnostní kvalitu.
Nejlepší ze všeho pochopitelně je skvěle fungující kolektiv opravdu mít a nijak přehnaně tuto přednost nezveličovat. Byť na případnou otázku médií bez obav pravdivě odpovědět. Jako nejhorší možná varianta ovšem přichází v úvahu tvrdit o vlastním družstvu něco, co vyloženě není relevantní. V daném ohledu tedy říkat, kterak společně jde za stejným cílem a jeho členové/členky si skvěle rozumí, bývá kontraproduktivní. A zainteresovaní na to časem stejně doplatí, pokud se vztahy nezlepší, respektive nedojde k překvapení až zázraku.
Na příkladu volejbalistek Prostějova lze názorně demonstrovat, že příkladně spolupracující partu opravdu tvořily. Ačkoliv ještě během uplynulé sezóny 2021/2022 došlo ve složení kádru k několika změnám. Jenže v tomto konkrétním případě zimní příchod dvou nových posil mančaftu ještě víc prospěl, neboť šlo o kvalitní hráčky i lidské bytosti zároveň. Dostaly důvěru, následně vznikl (či spíše dotvořil se) tým schopný v pozitivním smyslu slova čehokoliv. A vše skončilo senzační jízdou až ke zlatému grálu.
Rozhodně není náhoda, že se ve finále Hanačky potkaly s Královým Polem, tedy po všech stránkách podobně fungujícím a nadšeným teamworkem. Zatímco třeba cizinkami nabušená Olomouc zůstala daleko za původními předpoklady až na čtvrté pozici. Mnohem tučnějšímu finančnímu rozpočtu navzdory.
