Asi už jste na to někdy narazili, na úvahy o tom, zda mají různé národy různé charakterové a další vlastnosti. U Japonců je to třeba důraz na výkon, u Němců důkladnost a přesnost. A tak by se dalo pokračovat. Co ale třeba Češi? Už vím: závist to bude.
Právě závist patří mezi dost špatné lidské vlastnosti. Nebývale se jí ale v České kotlině daří. Ten má to, ten má víc než já, je lepší. Racionálního člověka pochopitelně buď napadne, že srovnávat se neustále s někým jiným vede k destruktivnímu, či spíše sebedestruktivnímu chování. Nebo si řekne „proč je někdo lepší než já“. A začne na sobě pracovat. Ve sportu – a nejen tam – se tomu říká motivace.
Jenže naší specialitou je právě závist. Často slepá, vždy iracionální. A projevuje se u všeho, zejména u majetku. Bohužel, národní rys, připustíme-li tedy, že něco takového existuje, se projevuje také v posledních třech měsících. A to v souvislosti s děním na Ukrajině. Sám jsem byl svědkem toho, že někdo v hlasité debatě v obchodě záviděl Ukrajincům. To, že se o ně někdo stará. Že jim někdo pomůže. Nebo pouze onu částku 5000 korun z českého rozpočtu. Že ti lidé mají často zničený majetek a zabité příbuzné a známé, to už dotyční neřešili. Nešlo přitom jen o tuto debatu. S tímto postojem se dnes a denně lze člověk setkat v řadě diskuzích, zejména pak na sociálních sítích.
Slovo závist samozřejmě znají i v jiných státech. Snad každý jazyk pro tuto vlastnost má pojmenování. Je ale dost dobře možné, že jen my, Češi, se můžeme chlubit tím, že jsme v ní opravdoví mistři. Pokud totiž dokážeme závidět jiným i utrpení, tak jsme o parník v nevyhlášeném mistrovství vyhráli.
