V divoké době po sametové revoluci a následně v novém tisíciletí na tom český sport nikdy nebyl z různých důvodů ekonomicky moc dobře. Na druhou stranu v rámci možností solidně fungoval od nejvyšších reprezentačních sfér až po ty nejnižší na úrovni obyčejných hobbíků.
Jako dlouholetý sportovec, dá se říct celoživotní aktivní (v mládí vrcholový, pak výkonnostní, teď už rekreační), jsem nikdy v minulosti necítil větší hrozbu, že by přirozená touha po aktivním pohybu různého druhu měla být na základní bázi něčím fatálně ohrožena.
Potom však přišel koronavirus a s ním spojené zákazy či omezení, což byl první těžký direkt. A nyní nastává v postupně se hroutícím světě další období temna, kdy stále víc lidí bude muset sportování opouštět z jednoho prostého důvodu, nezůstanou mu na něj peníze.
V případě sebe sama coby dospělého člověka se dá leccos oželet, třeba si odepřít finančně nákladnější aktivity a hýbat se levněji. Ale pokud chcete vést své děti k nějakému konkrétnímu odvětví a nepatříte mezi majetnější lidi? V tom případě mohou mít vaše ratolesti za současného vývoje společnosti smůlu. Dříve nebo později.
