Slavím letos takové „dokladové“ výročí. Je tomu už dlouhých třicet let, kdy jsem si byl ještě na tehdejším dopravním inspektorátu v Havlíčkově ulici pro svůj řidičský průkaz. Vyškolen na „stopětadvacítce“ jsem sice mohl řídit, ale v tu chvíli ještě neměl co. Stovky tisíc kilometrů zdolaných od té doby mě čím dál víc utvrzují v tom, že přes všechna daná pravidla silničního provozu v něm logiku nehledejme.

Není to ke chlubení, nýbrž řádnému zaťukání na dřevo, že jsem za tu dobu nezavinil jedinou kolizi a sám byl účastníkem jen pár drobných lapálií. A to jsem projezdil divoká devadesátá léta, kdy se statistiky příliš nezveřejňovaly, takže až zpětně člověku zatrne, kolik obětí si tehdy naše komunikace vyžádaly.

Statistiky se sice lepší, provoz ovšem nikoli. Řídí už v podstatě každý od teenagerů až po více či méně čilé seniory. Možná právě neodvratně stárnoucí populace přináší dojem, že více než pirátů (tedy silničních) je váhavějších řidičů ovlivňujících provoz jiným způsobem.

Pokud je naším cílem dosíci v Prostějově parametrů velkoměsta vyznačujícího se ve špičkách beznadějně zaplněnými ulicemi, pak se to jistě daří. Možná trochu podivná jsou pondělní rána přinášející hustější provoz než ostatní všední dny. A to i v okolí škol, kde se rozhodně nedá uvažovat nad tím, že žáci přijdou do školy jednorázově na celý týden. Mimochodem základní školy jsou v silničním provozu vůbec velký fenomén. Veškeré snahy o vybudování K+R parkovišť se ukázaly jako pověstné plivnutí do vody. Co tak navrhnout architektům školních budov „drive thru“ koridory, v nichž by bylo možné z auta vysadit dítě přímo do jeho šatny? Ostatní řidiči kličkující mezi blikajícími auty rodičů by to jistě ocenili…

Když jsem zmínil ty předpisy, jsou mezi nimi také ty „rovnější“, tedy více a naopak méně respektované. S rychlostními limity je to evergreen, stačí si párkrát projet trasu mezi Prostějovem a Výšovicemi, abyste zjistili, že s dodržováním sedmdesátky v celém úseku si spousta řidičů hlavu neláme. Oč déle trvá, než se první řidič rozjede při rozsvícení zelené, o to pak víc aut projede nejen na oranžovou, ale regulérně na červenou, čímž minimálně omezují řidiče v jiném směru. Značky zákazu stání na některých ulicích jsou také povětšinou jen pochybnou ozdobou bez náležitého respektu, aniž by jejich dodržování bylo příslušnými orgány vynucováno.

Zato se často mění přístup k rozlišení hlavní a vedlejší silnice. I když jedete po hlavní, nemůžete si být úplně jistí, že máte opravdu přednost. Nikoli kvůli magorovi, který vjede do křižovatky z vedlejší silnice, ale stejně označitelnému řidiči, který dupne na brzdu, aby auto z vedlejší ulice pustil. Ano, i to se stává. Je samozřejmě něco jiného, pokud stojíte v koloně na hlavní a než se sám rozjedete, pustíte nějaké to auto z vedlejší. Příště to na stejném místě oceníte zase vy.

Chování na přechodech pro chodce je taky na román. Smyslem snad byla co největší ochrana chodců při současném zachování plynulosti dopravy a nezvyšování emisí výfukových plynů. Vkročit bezmyšlenkovitě na přechod s tím, že auto zastaví, je stejný nesmysl jako zastavovat v okamžiku, kdy je chodec ještě několik metrů od přechodu, nebo po umožnění chodci přejít ještě stát a rozhlížet se, není-li v okolí přechodu další, kdo by snad jevil záměr přejít. To nepomůže ani chodcům, ani nervům řidičů za vámi.

Třicetileté zkušenosti na domácích i evropských silnicích a zanedbatelné množství sankcí mi snad dovolují konstatovat, že patřím k zodpovědným řidičům. Pravidla je nutné dodržovat, nikoli bezhlavě, ale s citem pro konkrétní dopravní situaci. Ten ale asi jako spousta jiných věcí evidentně není dán každému.