O vzpomínky vás nikdo nepřipraví, maximálně je zapomenete… Proto je dobré „hodit je“ na papír, jak se říká, a v pravý čas si je osvěžit. Je také dobré si připomenout vzpomínky těch druhých, a to obzvláště v době, kdy se někteří jiní pokouší překrucovat historická fakta, případně je nenápadně zakrývat. Tím se teď vracím k tomu, jak se letos na mnoha místech podivně připomínalo výročí konce nejstrašnější války v dějinách lidstva...

Pokud budeme směšovat pojmy a dojmy, hrušky a jablka, tak si nikdy pravdu neudržíme. Za minulého režimu jsme slyšeli, že nás osvobodila jen sovětská armáda a teď se málem bojíme vyslovit to, že nás osvobodili, kromě Američanů, Rumunů, Poláků, také vojáci sovětské armády, ve které mimochodem tehdy byli příslušníci všech národností tohoto soustátí. Považuji to minimálně za historicky nesmyslné, jiná slova použít nechci.

Vracím se teď ale raději ke vzpomínkám našeho rodáka Viléma Sachera, který byl součástí osvobozovací armády a své vzpomínky „hodil“ na papír hned v několika knihách. Tvrdím, že připomenout si slova hrdiny je k nezaplacení. Takže jaké byly poslední dny války v Prostějově? Hovoří Vilém Sacher: „Stačilo zvednout telefon a na město měly začít dopadat granátové salvy, při této myšlence jsem se zvlášť dobře necítil. Přesto jsem věděl, že nezaváhám, a bude-li třeba, dám povely k palbě. Cítil jsem, že nepřestanu válčit, dokud fašisté nebudou zcela poraženi. Ať granáty dopadnou na rodné město, možná že ohrozím i své příbuzné, ale přestanu bojovat teprve tehdy, až nepřítel bezpodmínečně kapituluje. Nakonec jsem mohl dát jiný povel a na město dopadlo jen pár „zastřelovacích“ granátů, jelikož dorazila zpráva o německé kapitulaci a dělostřeleckého bombardování tak bylo město Prostějov ušetřeno. Pociťoval jsem tělesnou i duševní svěžest jako po seskoku padákem trvajícím pět let, jako by se mi právě teď rozevřel padák, jako bych konečně doskočil na zelenou zemi. Radost, stisky rukou, objímání, smích i slzy, výstřely ze všech zbraní a přípitky fasovanou vodkou. Zajímavé bylo, že radostné střílení se ozývalo i z nepřátelské strany. Vjeli jsme do něj na jeepu od Žešova. U hřbitova jsem nechal zastavit a bušil na dveře tamního zahradnictví naproti bráně, až se mi podařilo koupit květiny. Jednu jsem položil na matčin hrob a druhou na náhrobní kámen s označením Jiří Wolker – básník. Dál jsme jeli liduprázdnými ulicemi k radnici. Občas jsme potkali spěchajícího chodce, u radnice byla skupinka lidí. Zastavili jsme a všichni se na mne podívali. Z hloučku se oddělil starší muž v tmavých svátečních šatech. „Vilóšku?“ zvolal poněkud nedůvěřivě. Byl to můj otec! Objali jsme se. Změnil se. Vypadal mnohem starší než v mých představách. Oči se mu zarosily. „Synku, synku,“ opakoval, „kdyby se toho dožila maminka.“ Nasedli jsme do jeepu a jeli napřed domů, pak pro bratry a sestry a ostatní příbuzné. Pak došlo na oslavy. Svazky rublů, vytažené z chlebníku, způsobily v hotelu Grand zázrak. Obdrželi jsme nejlepší salonek, přikouzlilo se dobré jídlo a nápoje, kromě rodiny se po zprávě o mém návratu sešlo i mnoho přátel, známých, spolužáků, bohužel jsem ve městě mohl zůstat jen několik hodin. Povinnosti nekončily.“

Pokud vás předcházející věty zaujaly a chcete-li vědět o našem rodákovi a jeho vzpomínkách víc, doporučuji knihu „Pod rozstříleným praporem“. A dále doporučuji nebát se hájit pravdu a fakta a nedopřávat sluchu cenzuře a podivným institucím, protože se opravdu pomalu dostáváme do Orwellova románu 1984, což opravdu nechceme.

Jsem rád, že vedení města Prostějov při kladení věnců k výročí osvobození vzdalo hold všem osvoboditelům a zachovalo celému aktu důstojnost a historické reálie. Ukazuje tím, že sice umí reagovat na aktuální události, ale že zároveň umí zachovat historický fakt nepokroucený a nepoplatný aktuální hloupé době, kdy někteří nesmyslně hanobí historii.