Už je to drahně let, co generalita ČR rozhodla o oficiálním zavedení dvou nových státních svátků do národního kalendáře. Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje připadl na 5. července, Den upálení Mistra Jana Husa na 6. července.
Hned od prvních roků, kdy tyto dva svátky bezprostředně za sebou vešly v platnost, se pak začala rodit nová „dovolenková“ tradice. A sice ta, že kdo jen trochu může, bere si okolo 5. + 6. 7. delší volno, aby během své dovolené výhodně nepřišel o dva dny z cenné osobní zásobárny.
Logický důsledek je nabíledni: hlavně města (větší, menší i velká) se každoročně v daném období extrémně vylidní. Kdo má takovou možnost, bere kramle a je fuč, aby nabral nové síly i zážitky v ideální dobu, kdy se pracovní nasazení v České republice celoplošně blíží k nule.
Někdo však přece jen musí držet pověstný prapor a v tenhle letně uvolněný čas uchovávat alespoň nouzový pracovní režim, neboť většina činností lidské činnosti se nemůže zastavit úplně. Tudíž „stateční“ zůstávají a snaží se v rámci možností makat bez ohledu na fakt, že gró populace si zrovna užívá „veget“.
Přiznám se, že pracovat v prvních červencových týdnech mi nikdy extra nevadilo, naopak to má i nesporné výhody klidového režimu. Například procházení takřka liduprostými ulicemi si vyloženě užívám, stejně jako třeba nakupování v nezvykle (polo)prázdných supermarketech. Kdo něco podobného vnímá, ta současná atmosféra je svým způsobem až magická.
A dovolenou si patřičně vychutnám, až většina ostatních bude už zase „rachotit“.
