Roste množství obézních dětí i dospělých, do toho civilizační nemoci a nucená přestávka kvůli koronaviru. Člověk by řekl, že právě po ní přišla možnost, jak v lidech probudit nadšení a chuť do pohybu, takříkajíc roztáhnout křídla. A v řadě případů se to i, zdá se, povedlo. Bohužel tomu moc nepřidávají samosprávy ani stát.
Musím souhlasit s Davidem Kobylíkem, který nedávno pro Večerník v rozhovoru uvedl, že sport je stále považován za něco podružného, nedůležitého. Něco, na čem se šetří nejsnáze. Už v průběhu koronaviru se ukázalo, že to tak je. Kraj i stát svorně poškrtaly v dotacích. Deset či patnáct procent se možná nemusí zdát moc. Ovšem vzhledem k tomu, jaké (malé) částky jsou celkově určené ze státního rozpočtu mezi kluby (nízké jednotky miliard), se jedná o problém.
Sportovních klubů je přitom ohromné množství. A nejde zdaleka jen o hokej, fotbal nebo volejbal. Vzpomeňme na florbal, sport, jenž se v Česku těší značné oblibě a je velmi rozšířený. Nebo taková cyklistika či třeba plavání – ostatně plavecké oddíly se nachází v každém trochu větším městě. Všechny tyto kluby a sporty potřebují tu větší, tu menší podporu. Ale při zvyšování cen všeho už nejen na rozvoj, ale i na pokrytí provozu.
Zdá se však, že si zatím zejména stát neví se sportem rady, nechápe jeho důležitost. Škoda. Jako v mnoha dalších případech, i v tomto jde o investici, která se vrátí.
