Koupit si auto, které má všechna možná udělátka a solidní vybavení, třeba parkovací senzory? Nebo raději takové, které nemá nic a řidič se musí spoléhat sám na sebe? Pro mnohé lidi jasná volba. Pro mě už méně jasná.
Jak se totiž ukazuje, technologie mohou pomáhat. Místy ale také dokáží pěkně zaškodit. Příkladem budiž navigace. Ta je skvělým pomocníkem: pomůže často tehdy, když je člověk v koncích. Zadáte přesnou adresu a tradá. Ještě si můžete vybrat, zda chcete vyrazit do místa určení bez placených dálničních úseků nebo s nimi. Prostě pohoda.
Jenže, jak už Ludva v Okresním přeboru (tedy skoro dvacet let zpátky) zjistil, třeba právě taková navigace může udělat z cesty dobrodružnou jízdu. A tak se najednou ocitnete ve vsi, kde jste vůbec nic nechtěli. Nebo místo na parkovišti uprostřed pole či golfového hřiště. I mě už se navigace párkrát „pomstila“ za slepou důvěru. Totéž ale platí třeba u zmíněných parkovacích senzorů. Předně by se měl řidič spoléhat na sebe. Zejména ale hrozí průšvih, když jste na senzory zvyklí a zapomenete, že v autě, v němž sedíte, nejsou. A najednou „bum“. A hledíte, jak je možné, že jste něco nebo někoho pomačkali.
Moderní technologie do aut zkrátka mohou hodně pomoct. A taky často pomáhají. Jenže zbavují částečně lidi ostražitosti, stejně jako uvažování. I když tedy máme moderní, skvěle vybavené auto, nevypínejme při jeho obsluze mozek.
