Ještě před několika lety to vypadalo, že by se trvale a silně podfinancovanému sportu v České republice mohlo blýskat na lepší časy. Sice nevzniklo samostatné ministerstvo pro tuto oblast, leč aspoň Národní sportovní agentura. A vládní dotace měly ze směšných tří čtyř miliard ročně růst během let na minimálně deset miliard, ne-li časem ještě víc.
Tím by se náš stát alespoň přiblížil vyspělejším zemím, kde politická generalita chápe důležitost sportování, potažmo pohybu obecně pro zdraví národa. Jenže přišel koronavirus s následnými zákazy téměř všeho, potom nová vláda se svými brutálně jinými (rozuměj škrtacími) představami o podpoře sport a nakonec válka na Ukrajině provázená extrémním zdražováním veškerých komodit.
Náhle jsme místo světlejších zítřků v situaci, kdy čím dál většímu počtu sportovních klubů, oddílů, spolků i organizací naprosto reálně hrozí zánik, neboť zkrátka nemají či nebudou mít peníze na normální provoz. O nějakém zkvalitňování nebo pozitivním rozvoji ani nemluvě, hlavní je nějak přežít.
