Smutné byly poslední dva roky na Žraloku. Tedy určitě v souvislosti s Keltskou nocí. Čekání, doufání. A potom zklamání: s koronavirem spojené restrikce zkrátka znemožnily konání tohoto významného hudebního počinu, v oblasti keltské hudby možná dokonce nejvýznamnějšího u nás.
U podobně velkých akcí je přitom navázání na předešlý úspěšný ročník stejně nesnadné jako obnovení tradice. To je snad ještě těžší, když si člověk uvědomí, že festivalů je v České republice ohromné množství. Navíc Keltská noc se kryla s Josefkolem, který má rovněž potenciál přilákat čtyřciferný počet lidí. Když jsem si k tomu ještě vzpomněl na úvahu kamaráda, který je sám organizátorem a moderátorem řady společenských akcí, o tom, že po koronaviru je najednou událostí ohromné množství a lidé jejich počtem mohou být až zahlceni, byla očekávání s drobnou příměsí obavy namístě.
Ukázalo se však, že Keltská noc je jedním z podniků, který si dokáže udržet kvalitu. Hudba, zpěv, tanec, to je klasika. A opět vše vynikalo vysokou úrovní, stejně jako třeba kvalita občerstvení. Co je ale rovněž důležité, to je atmosféra festivalu. Oslovení lidé se shodli: je zde pohoda, klid. Před pódiem to občas byla divočina. Ale v dobrém smyslu. Lidé tančili, chtěli se bavit. Incidenty třeba v důsledku zmožení alkoholem? Nula. Ani později večer nepotkal na festivalu návštěvník výtržníka. Podtrhlo to i charakter festivalu. Ostatně na Keltskou noc dochází i řada rodin s malými dětmi.
Comebacky mohou být různé. Jsou takové, které se vůbec nepodaří. Pak ty, při nichž se akce musí chvíli rozvzpomínat na dobré časy. A je zde i třetí skupina v podobě návratů, které dopadnou dobře. Keltská noc ukázala, že chce patřit a patří právě do třetí kategorie.
