Ahoj všichni,
nevím jak vy, ale mě někdy přepadne myšlenka, že jsem již velký pamětník. A proč mi ta myšlenka naskočila dnes? No inu proto, jelikož máme třicet let od toho, co se v brněnské vile Tugendhat 8. června hned po volbách sešli pánové Klaus a Mečiar a projednali záležitost rozdělení Československa, která se pak ve stejné vile dořešila 26. srpna. Pak také abdikoval prezident Havel a bylo vymalováno. Společný stát Masaryka, Beneše a Štefánika zmizel 1. ledna 1993 z mapy a pouze dořešovací protokoly ohledně majetku připomínaly naši společnou existenci.
Přemýšlím, jak tento státní rozvod dnes nazvat, ale prostě je třeba to brát jako fakt. Dětem, které se narodily po roce 1993, se dnes může spolužití dvou národů zdát jako pohádka, případně dokonce sci-fi, my pamětníci máme na co vzpomínat. Jako v každém manželství došlo na chvíle hezké, ale i na chvíle nepříjemné. Za sebe říkám, že těch hezkých bylo více, ale nechám na každém, jak to vidí. Myslím si, že každý z nás má pořád na Slovensku přátele a známé a že si umíme společně zanadávat na politiky, umíme si dokonce vzájemně fandit ve fotbale a hokeji, samozřejmě jedinou výjimkou je vzájemný zápas našich celků. A to pak neznáme bratra. Smutné je, když se někdy do sebe pustíme na sociálních sítích, to se pak v plné nahotě ukazuje, že asi bylo lepší jít od sebe, protože právě ty mladší generace nepolíbené společným soužitím tvrdě hájí své bohužel mnohdy nesmyslné pravdy. A když se do debaty vložíme my starší, tak jsou schopni nás internetově rozsápat. Opět se tady ukazuje, že neznalost dějin neomlouvá a že víra pouze v jeden mediální či politický proud je nesmysl, pouze poctivá analýza nás umí dovést k pravdě. V každém případě přeji nám i našim slovenským sousedům, aby se nám všem dobře žilo.
Marty
