Tedy pokud nejsou sami. Jako třeba onen slavný zajíc z neméně slavného sovětského animovaného seriálu Jen počkej. Však také samotnému není zrovna do juchej nejen zajíci. Možná si vzpomenete na žáky z 3.B, kteří se díky kouzelnému sluchátku ponořili do hlubšího studia zaječího života.

Utržené sluchátko už používáme všichni a pozorovat zajíce můžeme, i když není kouzelné. Dost příležitostí k tomu máme zejména v jižních partiích města, kam nezřídka zabloudí zajíci z polí za Okružní ulicí, dokud se tedy tato nepřejmenuje vzhledem ke stálému rozvoji města na Vnitřní okruh.

Tuhle jsme se mohli při ranní cestě do práce mnohému ze zaječího života přiučit. Dvojice čiperů s dlouhýma ušima se totiž proháněla mezi paneláky. Při rychlosti sobě vlastní bylo patrné, že si asi hrají na honěnou. O chvíli později nás však ona dvojice vyvedla z omylu a začalo být jasné, že to dovádění mělo trochu hlubší smysl. Ušáci se totiž zastavili nedaleko dětského hřiště a – považte – pustili se do výroby malých zajíčků!

Chvilku jsem nevěděl, mám-li dětem zakrývat oči či neprodleně podat na vášnivou dvojici oznámení na policii za ohrožování mravní výchovy mládeže. Nějakou chvíli mi pak vrtalo v hlavě, proč asi se zaječí páreček vydal za účelem radovánek mezi lidská obydlí. V polích už je remízků přece dost. Že by jim to poradil jejich rodinný psychoanalytik k oživení partnerského vztahu? To sotva, tak vyspělou společností zajíci asi neoplývají. Škoda, že nebyl poblíž Mach s Šebestovou, za pomoci kouzelného sluchátka se u nich mohli informovat.

Každopádně bylo zřejmé, že zajíci se prostě radují ze života, aniž by museli řešit nejrůznější menšinově-genderové pseudoproblémy. Třeba jsou za námi lidmi jen trochu opoždění.

Když jsem jako kluk chodil na pravidelnou nedělní návštěvu k babičce, vždycky při našem odchodu zapnula televizi, kde dávali filmy pro pamětníky. Říkal jsem si, co ji může bavit na podivně deklamujících hercích a zašlých obrázcích. Až poslední dobou jsem pochopil, že při sledování těchto snímků s hodně prošlým datem výroby nejde ani tak o herce či o příběh, ale především o reálie dávno ztracených míst a doby, kdy tatínek s maminkou měli kupu dětí, cikáni byli cikáni, učitel, policista a farář měli nezpochybnitelnou autoritu a všichni si na potkání tak nějak víc rozuměli.

Nemyslete si, ani toto už není v české kotlině vůbec pravidlo. Zákazníkům přestáváte rozumět, v bufetu na stražiském koupališti zase nerozumějí vám, v autobuse cestující telefonují a i když dle etiky nechcete hlasitý hovor poslouchat, stejně nevíte, o čem je, před brněnským nádražím, v tramvaji (pardon, šalině), v autobuse, zkrátka všude slyšíte podivné žvatlání.

Čeština to nebude, to ví každý, jenže ani generace vládnoucí z dávných školních škamen ruštinou o moc moudřejší nejsou. Zvláštní řeč, zvláštní lidé. Kdoví, co tu vlastně chtějí.

Zajíci se teda maj. Ti si evidentně všichni dobře rozumějí.