„Homo homini lupus“, tedy člověk člověku vlkem. Kde jinde se dá toto latinské přísloví použít lépe než ve spojení s předvolebními a povolebními tahanicemi?
Volby na dnešním území České republiky jsou něčím, co už považujeme za samozřejmé. A i když pravda za socialismu se jednalo o čistě formální záležitost, i tehdy něco, čemu se říkalo „volby“, zde bylo. A odjakživa se při nich ukázalo mnohé. Zdaleka totiž nejde jen o preference voličů nebo oblíbenost kandidátů.
Dalším aspektem voleb je totiž ochota, či spíše neochota k volbám vůbec jít. Příklad? Letošní komunální volby. Přestože průzkumy veřejného mínění tvrdí, že starostové a obecní zastupitelstva se z volených orgánů těší největší důvěře lidí, stejně dorazilo jen okolo 40 procent oprávněných voličů. Proč? Důvodů může být více. Někteří lidé se o politiku nestarají, další byli z různých důvodů zaneprázdněni. Mnozí nejspíš nevěří, že jejich hlas něco dokáže změnit. A část populace? Ta je prostě líná. Líná se zamyslet a zjistit si, kdo si zasluhuje jejich důvěru.
Určitá lenost se ale zdá být přímo typická v české politice, nejen komunální, i po volbách. Zde se ovšem jedná o lenost v tom umět se domluvit. Strany na sebe často plivou už před volbami. Ale i po nich se u jejich kandidátů a zástupců projevuje často neochota s konkurencí komunikovat. „Bude to takhle a hotovo“. Ne ani tak tvrdohlavost, jako spíše bezohlednost a lhostejnost, až snad někdy i arogance jsou bohužel častými průvodci povolebních „vyjednávání“.
V tomto může působit jako záblesk rozumu časté tvrzení, že „na vesnicích se politika nedělá“. Ukazuje se však, že to v plné míře neplatí. A i zde si někdy najde cestu lobbing a prapodivné domluvy. Věřme ale, že letošek bude zase o krok racionálnější. A doufejme, že velké většině zastupitelů napříč obcemi, městy i kraji v Česku půjde skutečně o rozvoj jejich domovů než o nekonečný boj bez vítěze.
