Nelze o tom pochybovat. Skuteční hrdinové žijí mezi námi. Každý z nás možná alespoň jednou za týden nějakého potká. Problém je v tom, že ho obvykle nepoznáme. Nenosí totiž elasťáky a módní pláštěnku jako Superman, z hlavy jim netrčí netopýří uši jako Batmanovi, ani o nich nekolují historky, že dokázali v tenise porazit betonovou zeď jako Chuck Norris.

Přesto mezi námi jsou. Příkladem může být třeba Petr Marák z Prostějova, o němž také dlouho nikdo netušil, že by mohl být všeobecně a oficiálně považován za hrdinu. Pak přišel jeden srpnový večer v Otaslavicích a vše se změnilo...

Vše nasvědčuje tomu, že hrdinu z jinak „obyčejného“ člověka udělá až konkrétní, pokud možno hodně dramatická událost. Není krizových situací, není hrdinů. Ale je tomu skutečně tak?

V první řadě je třeba napsat, že více jako o událost samu jde samozřejmě o naši reakci na ni. Dokázali bychom ve vypjatých okamžicích, kdy srdce bije jako splašené, více myslet na jiné než na sebe? Podstoupili bychom bez váhání vysoké riziko a zároveň dokázali správně odhadnout své možnosti a síly? Vždyť v každé době se najdou lidé, kteří budou rozdíl mezi hrdinou a (ne)hrdinou spatřovat pouze ve výsledku. Dopadlo to dobře, tak jsi hrdina, dopadlo to špatně, pak jsi pitomec... 

Odpovědět skutečně odpovědně na tyto otázky nikdo z nás nemůže, dokud se prostě v takové situaci neocitne.

Zdálo by se tedy, že příležitost dělá nejen zloděje, ale i hrdinu. Do jisté míry tomu tak je, nicméně zachovat se „správně“ či „hrdinsky“ můžeme i ve chvíli, kdy se kolem nás právě nikdo netopí, nehoří, nesnaží se někoho okrást či znásilnit.

Kdy? Samozřejmě že se nabízí různé sbírky, darování krve, nezištná pomoc přírodě, starším lidem či dětem a řada dalších. Ovšem vím ještě o jedné, velmi zřídka využívané.

Stačí, když se někoho zastanete.

Nemusí to být jen na ulici, když partička floutků hází petardy, když kolem prochází starší lidé. Téměř každý den je možné se zastat někoho v rámci nejrůznějších výměn názorů ať už „per huba“, či třeba při diskusích na sociálních sítích. Ona totiž drtivá většina lidí umí kritizovat někoho jiného od politiků přes soudce, policisty, lékaře, novináře, řemeslníky, prodavačky, dělníky, šéfy, partnery, sousedy, spolupracovníky až po lidi, které ale už vůbec neznají.

Jenže aby se někdo nejen všech těchto nějakým způsobem zastal, to bývá opravdu vzácné. Zkusili jste to někdy? Obvykle vám za to nikdo nezatleská, naopak hrozí, že se ze strany armády kritiků stanete terčem posměchu. A pokud nezachováte chladnou hlavu, budete vtaženi do nesmyslných hádek, které vám budou jen krást váš drahocenný čas.

Ale přesto není od věci se alespoň občas zastat někoho jiného než sám sebe. Nebál bych se tvrdit, že díky tomu se stanete svého druhu hrdinou. Sice malým, neoficiálním, ale i tak hodným následování...