Jednou z největších obětí covidového teroru je samozřejmě sport. Řadu měsíců (navíc opakovaně) nemohl existovat z důvodu tehdejších zákazů v podstatě vůbec, spoustu dalších měsíců jen paběrkoval v silně okleštěné podobě.
Profesionální sportovci bez fanoušků v hledištích, stejně jako ti výkonnostní či amatérští s vynuceným plněním nesmyslných nařízení. O mládežnických kategoriích ani nemluvě. Právě mezi talenty, nadějemi a dětmi jsou následky takzvaného boje proti koronaviru absolutně nejhorší.
Například jsem zažil trochu šok v souvislosti se zápasnickým Memoriálem Gustava Frištenského. Když se konal naposledy před covidem, byla prostějovská sokolovna doslova narvaná mladými bojovníky. Teď po třech letech? Pouhé tři desítky účastníků, jinak pusto a prázdno.
Není samozřejmě všechno jen o zprofanované chorobě. Leč brutální způsob, jakým její globálně řízený průběh poznamenal většinu lidských činností včetně sportování i aktivního pohybu, je naprosto neomluvitelný. A negativní dopady poneseme ještě dlouho, spíš trvale.
