Když to mají ostatní, měli bychom to mít taky! Pokud si to mohou dovolit sousedé, proč bychom si to měli odříkávat zrovna my?! Přesně toto jsou hlavní myšlenky, které posílají lidi do skutečné bídy. Nejprve do té morální a následně často i do té ekonomické, kdy se jim na jejich „potřeby“ nedostává peněz a reálně jim hrozí pád do dluhové pasti. Bohužel ta zcela reálně hrozí celému státu. Důvodem je narcistní přesvědčení, že právě my máme právo, aby se s námi zacházelo lépe než s ostatními.  

Dokážete si představit, že byste každý utratili 51 miliard korun ročně? A co vše byste si za ně koupili? Český stát za tuto částku nepořídí nic. Ale vůbec nic! Celá tato suma za letošní rok poputuje na úroky z dluhu, který jeho někdejší představitelé vytvořili. Pokud zadlužování státu probíhalo už v minulosti, covidová léta vše neuvěřitelným způsobem zrychlila. Vše se vrací jako bumerang, navíc se zjišťuje, že nejen Česká republika, ale prakticky celý vyspělý svět se dostal do situace, kdy nebude schopný své dluhy zvládnout, ať už bude „u kormidla“ kterákoli vláda. 

Prvním naprosto logickým důsledkem tohoto „hospodaření“ je aktuální extrémní inflace. Ta je pouze předzvěstí velké hospodářské krize, kterou má oddálit. Jaké jsou její příčiny? Rozhodně to není válka na Ukrajině, na kterou se vše svaluje. Samozřejmě že jejím důsledkem je razantní nárůst cen plynu, částečně i ropy a nestabilita kvůli sankcím uvaleným na Rusko. To však rozhodně není nic, co by zdravé země nedokázaly zvládnout. Pravým důvodem dokonce není ani covid, maximálně náš přístup k němu, kdy se vyspělé státy snažily životy svých často nezodpovědných občanů chránit nejen bez ohledu na obrovské výdaje, ale někdy dokonce i proti jejich vůli.

Skutečná příčina současné i té nadcházející krize je jinde. Málokdo ji vidí, přestože její projevy lze sledovat všude kolem nás. Je to naše přesvědčení, že máme nárok na víc, než si můžeme dovolit. To přitom bylo paradoxně řadu let užitečné. V důsledku uměle vytvořeného hladu a umění vzbudit u lidí často bizardní „potřeby“ se dařilo ve velkém prodávat nevídané věci i služby. Kola ekonomiky se točila a zdánlivě všichni bohatli. To, že to nejde donekonečna, bylo všem zasvěceným jasné. A očekávaný bod zlomu se přiblížil. 

Zatím k němu nedošlo jen díky tomu, že mocní tohoto světa jsou přesvědčeni, že úpadek lze odvrátit tím, že se rozevírající propasti „zalepí“ půjčenými penězi. Ale toto řešení je velice krátkozraké. Bylo před Velkou francouzskou revolucí, před II. světovou válkou a bude i nyní. To si svého času uvědomoval třeba Tomáš Baťa. „V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem,“ napsal podnikatel, který měl něco, co nám dnes strašlivě chybí – odvahu i vizi. 

Jenže kdo z nás má na to, aby v tomto ohledu šel osobním příkladem? Kdo z nás je připraven se bez něčeho obejít, obzvláště když si to soused nikdy neodepře? Celá naše společnost je ve své většině vysoce narcistní, tedy přesvědčená, že má nárok na zvláštní zacházení. Považujeme se za něco víc, než jsou jiní. Jsme sytí a jako takoví hladovým nejenže nevěříme, ale navíc se jich bojíme. Právě ze strachu vyplývá všechna ta arogance a nedostatek soucitu kolem nás. Jen se tak potvrzuje, že hmotné bohatství dělá z lidí pouze sobce a darebáky. Takže vlastně není čeho litovat. Blahobyt totiž dokáže lidi zdegenerovat podobně jako krajní chudoba.