Babího léta jsme si letos zrovna neužili. Září za moc nestálo, říjen byl sice lepší, ale zase jak kde. U nás na Hané jsme sluníčko nějaký ten týden neviděli vůbec. Kdo chtěl uniknout pošmournému počasí, musel se vydat do poněkud vyšších poloh. Ani moc nepřekvapilo, že jsme se „dušičkovým“ počasím k Dušičkám opravdu propracovali.
Bývá zvykem se u příležitosti různých svátků „hodit do gala“. Při tomto slovním spojení obvykle zbystří příslušnice něžného pohlaví, pokud se jím tedy cítí být, abych byl naprosto korektní. V tomto období však nejde o parádění lidí, ale míst odpočinku nám blízkých zesnulých.
Tentokrát jsme to vzali z gruntu. Dlouhá desetiletí vypadal hrob naší rodiny spíš jako barevný a vesele kvetoucí záhonek. Jako malý si pamatuji i jakési túje a stříbrný jehličnan, takže jsem si coby panelákový kluk připadal jako v jakési miniaturizované zahradě. Porost vzal časem za své, většinu plochy vyplňovaly kamínky a „záhonek“ se smrskl na minimum. Jenže nedaleko rostoucí stromek trpěl tou drzou vlastností, že na podzim pravidelně shazoval listy, které aby z kamínků vybírala zručnými prstíky leda studánková víla.
Jelikož teta při návštěvách v tomto ročním období vždy trpěla, tedy nejdříve její estetické cítění a posléze namožená záda, rozhodla se udělat na stromek dlouhý nos a větší část plochy překrýt kamennou deskou. Jenže to není jen tak. Roky plynou a kámen, který býval běžný před desítkami let, už k sehnání není. Rok tedy trvalo, než se rodinná rada shodla na jedné z předložených alternativ. Letos bylo zřejmé, že není na co čekat, a tak se před Dušičkami rodinný hrob převlékl do nového. Pravda listí padá stále, navíc si zase mnohem zřetelněji na tmavém kameni ulevují ptáci, ale což, s přírodou nic nenaděláme…
Sebenačinčanější hrob ale není až tak podstatný, stejně jako nejrůznější importované halloweenské šarády. Tuhle dostali žáci ve škole befelem, že první listopadový den přijdou v kostýmu a s pomalovaným obličejem, jinak se půjdou na dobu všelijakého křepčení učit do jiné třídy. Trochu laciné podbízení se dětem, potažmo dospělým, bohužel.
Mnohem záslužnější by bylo, kdyby se každoročně vybrané třídy vypravily na hřbitov, samozřejmě opravdový, nikoli jen jakýsi virtuální, a navštívily hroby význačných osobností našeho města. Kdyby všude dostaly děti krátký výklad a položily symbolickou kytičku, dozvěděly by se něco z historie svého města a pochopily, co druhého listopadu už tisíc let a čtvrt století uctíváme. Památku těch, kteří mezi námi už nejsou. A poděkovaly jim v duchu za to, co pro naše pokolení udělali.
