Postřeh o revoluci, která požírá vlastní děti, odkázal příštím věkům francouzský revolucionář Pierre Vergniaud, když v roce 1793 chystali jakobíni rozhodující útok na girondisty a Vergniaud, sám girondista, se tomu pokusil zabránit.

Tento citát se hodí na různé události, které následovaly po francouzské revoluci. V plné nahotě se to projevilo především po bolševickém vítězství v Rusku, kdy dřívější spojenci, kteří svrhli cara, se za několik málo let dokázali navzájem vraždit. V tom vynikal především jistý Josef Stalin, ale můžeme zabrousit i do našich luhů i hájů, kdy náš spoluobčan, který byl členem vládnoucího režimu, se stal před 70 lety obětí intrik vlastních soudruhů. Bylo to ve známém zinscenovaném procesu tzv. Spikleneckého centra Slánský a spol. Jmenoval se Josef Frank.

Josef Frank se narodil 15. února 1909 v Prostějově a byl popraven 3. prosince 1952 v Praze. Byl českým a československým politikem Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Od konce 20. let byl úředníkem v prostějovské oděvní firmě. Od raného věku se politicky angažoval. Od roku 1926 byl členem komunistické mládeže a o čtyři roky později vstoupil do KSČ. Ve 30. letech minulého století pracoval v satelitních komunistických organizacích (ústředí družstva Včela, byl předsedou odborového svazu Federace soukromých zaměstnanců). Za války působil v komunistickém odboji na Prostějovsku a v letech 1939 až 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce zastával četné vysoké stranické funkce. VIII. sjezd KSČ jej zvolil členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ jej ve funkci potvrdil. V období březen 1946 až leden 1952 byl zároveň členem předsednictva ÚV KSČ (v roce 1948 zastával post člena užšího předsednictva ÚV KSČ). Od října 1945 do září 1951 byl členem sekretariátu ÚV KSČ a od května 1949 do září 1951 a znovu od září 1951 do září 1952 rovněž členem organizačního sekretariátu ÚV KSČ. Od dubna 1946 do září 1951 měl také pozici zástupce generálního tajemníka KSČ a od září 1951 do ledna 1952 tajemníka ÚV KSČ. Zasedal rovněž v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Jihlava. Jeho politická a stranická kariéra ovšem v roce 1952 náhle skončila. V březnu byl uvolněn z funkce člena ÚV KSČ a v květnu se vzdal funkce poslance (nahradil ho Karel Peck). Na základě vykonstruovaných obvinění byl v roce 1952 vyloučen z KSČ. Následně byl zatčen a odsouzen k trestu smrti v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského a popraven. V roce 1963 byl právně, občansky a stranicky rehabilitován. V roce 1968 obdržel vyznamenání Hrdina ČSSR in memoriam.

Jeho bratrem byl Eduard Frank, další prostějovský komunistický funkcionář, který se během pražského jara angažoval v reformním hnutí, byl zde předsedou Okresního výboru Národní fronty a působil i jako poslanec České národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění. Dalším bratrem byl Vítězslav Frank, který zasedal v ČNR a FS společně se sourozencem Eduardem.

Na příkladu Josefa Franka vidíme, že citát o revoluci platí pro každého. Před nedávnem jsme si připomněli výročí jiné revoluce, a to té listopadové. Pokud máte pocit, že se citát pana Vergniauda nevztahuje i na ni, tak se podívejte okolo sebe. Mladá generace už tuto událost považuje za skoro pravěk a ve státním rádiu musí historik vysvětlovat, o co vlastně šlo. Ti, kteří tu revoluci začali, jsou buď mrtví, nebo v propadlišti dějin a v tom nejhorším případě rezignovali na to, co se dnes děje. I já jsem se v listopadu 1989 na revoluci podílel jako student a dnes mohu říct, že si nejsem jist, že jsem chtěl to, co se dnes děje. Je smutné, že si zase musím pouštět Karla Kryla, vzpomínat na výrok o tom, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a jinak myslet i jinak mluvit. Že by mě také revoluce požrala?