Zatím poslední zápas u Šelem Brno sice prostějovským volejbalistkám herně ani výsledkově nevyšel, ale přesto zaslouží za dosavadní průběh aktuální sezóny 2022/23 obrovskou pochvalu. Teprve v jednadvacátém utkání tohoto ročníku se jim totiž poprvé stalo, že hladce podlehly. Aniž by samy byly lepší, nebo otočily, či aspoň zdramatizovaly nepříznivý průběh.
Až do 30. prosince ve všech absolvovaných duelech z pozice obhájkyň mistrovského titulu zvládaly tuto nelehkou roli výborně a kvalitně, v nejhorším případě dobře. Nejvíc ze všeho přitom zaslouží ocenění právě schopnost zachraňovat souboje, ve kterých se jim původně tolik nedařilo. A musely se během nich zlepšovat, aby zvládly náročný obrat.
Takovou schopnost nemá zdaleka každý tým v sobě, spíš bývá ve větší míře vzácná. Zvlášť při tvrdší konkurenci a vyrovnanosti startovního pole, kde kromě herní a psychické síly rozhoduje také bojovnost podepřená vůlí, nasazením i odolností. Pokud něco z těchto atributů chybí, sama kvalita vám úspěch nezaručí.
Což bylo krásně vidět na nesmírně těžkých bitvách evropského Challenge Cupu s Nyíregyházou. V úvodním střetu se maďarskému družstvu extrémně dařilo, vedlo už 2:0 na sety a předvádělo skutečně mezinárodní level. Většina mančaftů by se proti takto rozjetému soupeři asi už na nic nezmohla, ale Hanačky nerezignovaly, nic nevzdaly. A výdrž jejich kolektivního charakteru umožnila vítězství.
Stejně jako v odvetě, jež byla i bez obracení vývoje neméně složitá. Musím říct, že při emotivním sledování obou krásných mačů Vyzývacího poháru se mi znovu vracelo mrazení v zádech. Takový ten úžasný pocit, kdy sledováním sportovního klání prožíváte něco výjimečného a ještě umocněného tím, že nádheru produkuje někdo, komu fandíte.
Podobné to bylo během jarní triumfální jízdy extraligovým play-off. A bez ohledu na čerstvé klopýtnutí v jihomoravské metropoli pevně věřím, že zimomriavky se díky našim holkám zpod vysoké sítě opět (nejednou) vrátí. Současná parta žen vékáčka má tuto vzácnou schopnost, lépe řečeno vydřený dar v sobě.
