Tak na toto se dívalo skvěle. Čeští hokejisté do 20 let mají za sebou perfektní mistrovství korunované stříbrem. Po dvaceti letech jim to „cinklo“. A navíc slabší týmy přehrávaly rozdílem několika tříd a se silnými nejenže drželi krok, ale dokázali také, že umí hrát pohledný a efektivní hokej. Kromě jednotlivců se silný ukázal tým jako celek. Po bronzu z posledního MS v hokeji mužů se jedná v krátké době o další velký úspěch. A jeden z těch, na který se čekalo nejdéle.
Blýská se tedy na lepší časy? Možná. Může se jednat o první vlaštovky. I pokud se podíváme do zahraničí, máme zde nyní poměrně dost kvalitních hráčů. V NHL je přinejmenším půltucet špičkových hráčů, kteří patří ve svých týmech k nejlepším. A dalších deset patnáct hrajících pravidelně. K tomu skvělých sedm brankářů. Když se k tomu přidá nynější úspěch mládežnické reprezentace a změny v obsazení některých funkcí na svazu, základ nějaký je.
Problémem nejen českého hokeje ale je, že když už přijde úspěch jakkoli skvělý, tak se necháme ukolébat. Většinou tím, že je najednou všechno růžové, krásné, skvělé. A že je někde problém? No a co, vždyť jsme přece teď uspěli.
Radost je tedy namístě, úspěch je to obrovský a hráči si ho zasloužili. Neznamená to ale, že v klubech nebo na svazu bychom se jednou, ač cennou medailí měli nechat ukonejšit. Právě naopak. Má být jen motivací k další práci.
