„Potřebovali bychom zabijácký instinkt u hráčů.“ Takto často končila věta při pozápasových hodnoceních od trenéra Aleše Tottera. Měl k ní důvod. Prostějov, ač má na papíře silný útok, dává poměrně málo branek. Respektive se na ně hodně nadře. Obvykle tým přestřílí, nutně to však neznamená, že by jej také dokázal porazit.
Jako kámen úrazu se to ukázalo také na přelomu roku. Jihlavu a poté také Sokolov dokázal tým porazit. Vsetín už ne. V jedné věci se ale zápasy podobaly. Ve všech třech měl tým Aleše Tottera střelecky navrch. A dokázal svého soka dostat pod tlak. Přesto se proti Jihlavě tým výrazně střelecky trápil. A nakonec byl rád, že udržel jednogólový náskok. Se Sokolovem platilo to samé. A Vsetín byl rovněž pro Jestřáby hratelný, Prostějov měl spoustu šancí. Jenže koncovka byla zase jednou achich, ouvej…
Přitom Jestřábi v týmu mají hráče, kteří se umí dostat do šancí a v nich vystřelit. Jasným snajprem je David Ostřížek. V zakončení bývají však často i Jan Slanina, Roman Vlach nebo Vilém Burian. Vzdor tomu, že hraje obvykle až v checking line, se hodně dostává do střel také Jan Maruna. Zatím ale zapsal všehovšudy čtyři branky. O moc lépe se ale často nedaří ani hráčům, u nichž je přitom střílení gólů úkolem číslo jedna.
Směrem dopředu tak snad pomůže Jakub Illéš. Ten se v Prostějově zatím rozkoukává. Nicméně právě on udělal hodně pro porážku Sokolova. A předvedl i gól, který je potřeba, tedy dorážka poté, co si dokázal dobře najet k bráně a počkal si na kotouč. Jestřábi takových i „špinavějších“ gólů potřebují víc. Hrát na krásu nemusí stačit.
