Na tento výkřik Heleny Růžičkové ve známé komedii Slunce, seno, erotika jsem si asi nemohl vzpomenout ve vhodnější dobu. Jednak nám ho v rámci vánočního a silvestrovského veselí předkládali jako na podnose asi všechny televize a jednak v době, kdy je tento příspěvek psán, běží i pokusy kandidátů na prezidenta zaujmout voliče. Že se mi to nějak nevhodně spojilo?

Ale kdepak. Bohužel jsme se od masarykovské vážnosti prezidentského úřadu dostali aktuálně spíše ke komedii a soudný člověk – volič se nestačí divit. Co k volbě prezidenta říct? Nejdříve si nalejme čistého vína a nahlédněme do ústavy. V tomto základním zákonu ČR je prezidentovi věnováno celkem 13 článků a po podrobnějším studiu je třeba si uvědomit, že sice jde o funkci důležitou, ale pokud ji někdo chce srovnávat třeba s funkcí prezidenta USA, tak je minimálně věci neznalý. Nemáme tady prezidentský systém a hlava státu zde opravdu nemůže hrát velké hry ani s vládou, ani s parlamentem. Je to prostě prezident evropského typu.

A upřímně, kdo z nás je schopen vyjmenovat prezidenty byť jen okolních států, tak je opravdu znalec, protože daleko důležitější jsou premiéři a parlamentní hlavy. Doby, kdy moc výkonná i zákonodárná s úctou hleděly k T. G. Masarykovi, jsou nenávratně pryč. Prezident osvoboditel byl někdo a jeho postava na koni vzbuzovala úctu a vážnost. Jeho smrt znamenala pro národ šok a velké trauma. Po něm přišel prezident-budovatel E. Beneš a bohužel pro něj měl tu smůlu, že se se svou diplomacií a politickým šarmem musel postavit kreatuře z Braunau am Inn Adolfu Hitlerovi. A přestože se náš stát pak stal vítěznou mocností, jeho politická kariéra šla spíše dolů a události roku 1948 zastihly Beneše už jen jako zlomeného muže.

Zlomený muž, to je také charakteristika „válečného“ prezidenta Emila Háchy, který úřad vykonávat nechtěl a byl jen rukojmím nacistických okupantů. Pak tu máme éru prezidentů vlády jedné strany. Dělnický prezident Klement Gottwald dojel na „špatná“ játra a posledním hřebíčkem do jeho rakve byla návštěva na pohřbu Josefa Stalina. Lidový Antonín Zápotocký, během jehož vlády padla národní měna, „schöne Tony“ Antonín Novotný, který vážně vyhrál anketu o nejkrásnějšího prezidenta světa, válečný hrdina Ludvík Svoboda, kterému částečně srazil vaz okupační rok 1968, ale jeho pohřeb se stal jakousi poctou hrdinovi, jenž vedl naše vojáky za druhé světové války přes Duklu během nesmyslné operace sovětské armády a uměl se sovětům vzepřít aspoň tehdy, a pak aparátčík, ale také vězeň Gustáv Husák, za jehož vlády se u nás měnil režim a jenž skončil jako zapomenutý muž.

Pak tu už máme éru novodobé demokracie, kterou pochopitelně nejvíce představoval dramatik, kulisák, disident a vězeň režimu Václav Havel, jehož jméno otevřelo dveře i amerického kongresu, kde mu bylo tleskáno. Navždy ale bude hodnocen jako prezident, za jehož úřadování se rozpadlo Československo. Další Václav, tedy Klaus, byl především ekonom a rád rýpal do parlamentu i vlády a školil všechny okolo sebe, ale držel si svou lajnu, což dělá dodnes. Byl otcem zakladatelem silné strany ODS a dnes nad svým dítětem spíše pláče. Poslední prezident Miloš Zeman měl smůlu na své zdraví, ale hlava mu fungovala do poslední chvíle. Funkci si uměl užít plnými doušky a zatápěl slabé vládě a parlamentu jak politicky, tak intelektuálně, což vlastně nebyl až tak velký problém.

Teď začne éra nového prezidenta či první prezidentky na Pražském hradě. Nezávidím mu, ale přeji mu, aby se na něj za čtyři roky nezapomnělo a zůstal pozitivně zapsán aspoň v nějakém srdci.