Stále častěji se setkávám s názorem, že pro trenéry na amatérských úrovních je problém, když některý z jeho svěřenců kumuluje své sportovní vyžití. A tento problém najdeme v řadě klubů i sportech. Nabízí se ale otázka, proč tomu tak je? Zřejmě schází trošku nadhled nad věcí a spíše než podporu do více aktivit hledáme problémy. To se však musí změnit, jinak se z místa nepohneme.
Hokej a florbal, fotbal a atletika a řada dalších sportů jsou propojeny tím, že některé z mladých nadějí dochází na dva sporty. Pro trenéry jistě náročná věc, kdy jim někdy v důsledku kolize zkrátka daný svěřenec schází, ale to by nemělo být považováno za problém, spíše za výhodu. Děti se musí hledat a postupem času dojít ke sportu, který je bude naplňovat nejvíce. Nemůžeme je od útlého dětství držet v jediném odvětví. Především pro jejich dobro.
Pro příklady by se nemuselo chodit daleko. Stačí se podívat mezi profesionály, kde vám více než polovina z nich bez váhání řekne, že se v mládí věnovala klidně i třem sportům současně a až postupem času těchto aktivit ubylo. Právě tito komplexní sportovci mají k profesionální kariéře daleko blíže, protože v každém ze sportů museli pilovat něco jiného.
Někdy je tak trenéři chtějí až zbytečně držet jen u jednoho, což nikdy nevede na správnou cestu, často se stane, že se to dětem spíše zprotiví. Je třeba na to brát trošku větší ohledy a smířit se s tím, že ne vždy budete mít všechny pohromadě. Jednou se to může v podobě kariéry svěřence bohatě vrátit.
