Coby redaktor, ale zároveň také sportovec (byť amatérský) se často setkávám a bavím se sportovci, trenéry a funkcionáři napříč sporty. A samozřejmě se mnohokrát dostanu také k delšímu rozhovoru, který probírá ten či onen sport opravdu dopodrobna. Hlavně však situaci v něm. Vesměs se ale dotyční shodnou na jednom. Ještě více než peníze chybí totiž sportovním činovníkům lepší sportovní prostředí.
Příklad je znám z každého fotbalového utkání. Chování fanoušků a hráčů k rozhodčím je někdy strašné. Samozřejmě že člověku tu a tam ujedou nervy – sport je hodně o emocích. Ale ta úroveň je někdy opravdu dost nízká. Jindy je to jednání trenérů vůči hráčům. Ale také třeba v některých příkladech svazů vůči týmům a naopak. Asi největší „seky“ jsou ale zaznamenatelné mezi kluby. Ať poslouchám někoho z fotbalu, hokeje, florbalu, dostáváme se až příliš často k tomu samému, že se oddíly snaží často co nejvíce pošlapat, oškubat, ideálně „zrušit“. V takové situaci je šance na jakékoli jen trochu rozumné a fungující vztahy nulová. A vcelku očekávaně nastupuje vzájemná nedůvěra. V tomto všem přitom nehrají roli finance, ale úroveň jednotlivců a to, jaké sportovní prostředí chtějí vytvářet. Bylo by přitom příjemné někdy pro změnu slyšet, že se jej daří dělat znamenité. A že se od českých sportovců může svět učit.
