Uprostřed minulého týdne si celá Česká republika připomněla jedno velké sportovní jubileum, a sice pětadvacet let od slavného triumfu našich hokejistů na zimních olympijských hrách 1998 v japonském Naganu. Vzpomínání to bylo veskrze příjemné a mající spoustu různých podob.
Samozřejmě se nejvíc vyřádila média, jež rozebírala asi nejvýznamnější týmový úspěch v historii tuzemského sportu ze všech možných i nemožných hledisek a dávala moře prostoru spoustě osobností k zasvěceným komentářům. Ale zdaleka nejen to, například byl natočen dokonce i film s prostým názvem Děti Nagana.
Také já velice rád vzpomínám na nádhernou jízdu za senzačním zlatem. Stejně jako nikdy nezapomenu na podobně obří radosti z dalších hokejových titulů na mistrovstvích světa, z fotbalových tažení ke stříbru i bronzu při evropských šampionátech, medailových zářezů například basketbalistek ČR nebo řady individuálních top úspěchů na vrcholných mezinárodních akcích.
Současně si však kladu prostou otázku, co nás čeká do budoucna? A dočkáme se ještě někdy vůbec dalšího srovnatelného Nagana? Vzhledem k dlouhodobě tristní podpoře sportu ze strany státu (třeba v porovnání s kulturou) bych o tom měl silné pochyby. Peníze sice nejsou vše, leč úplně bez nich to až na vrchol prostě nepůjde.
