Ahoj všichni,
letí to, letí… Možná si nevěřícně řeknete, jak je to možné. Je to již neuvěřitelných 25 let, co jsme i v Prostějově prožívali hokejový turnaj století v Naganu se zlatou tečkou. Myslím si, že stojí za to si to trochu připomenout.
Jak jsme se mohli již mnohokrát přesvědčit, hokej má v Česku magickou sílu tmelit společnost. Ta právě na konci devadesátých let marně hledala zdroje pozitivní energie a po zpackaném Světovém poháru v roce 1996, kde naši ostudně prohráli s Německem 1:7, se zdálo, že olympiáda v Naganu zrovna studnou elixíru radosti nebude. V Japonsku však český mančaft vedl Ivan Hlinka. Své trenérské oko potvrdil i během skládání týmu na zimní olympiádu, kde se poprvé měly představit také hvězdy ze zámořské NHL. Při nominaci vsadil na mix hokejistů z NHL a Evropy, hráči tuzemské hokejové soutěže obsadili dokonce osm míst. Ze šesti nejlepších týmů turnaje měli Češi jednoznačně nejmenší zastoupení hráčů z NHL. Ostatně až komické jsou příběhy z prvního setkání mužstva, kdy hráči z NHL často ani neznali jména svých reprezentačních kolegů, poprvé se seznámili právě až na daném turnaji.
Česká reprezentace na úvod porazila nepříjemné Finsko jasně 3:0, poté si připsala povinnou výhru nad Kazachstánem poměrem 8:2. Poslední zápas skupinové fáze byl proti Rusku a po těsné prohře 1:2 čekal na Hlinkův výběr nepříjemný scénář, a sice čtvrtfinálová bitva s USA. V případě postupu pak boj s Kanadou. Český výběr tak čekaly dva papírově nejlepší týmy turnaje. Výsledek dnes známe. Přišly výhry 4:1 a 2:1 po nájezdech a ve finále čekalo Rusko. V neděli 22. února ráno po gólu Petra Svobody a pak po závěrečné siréně jsem si nalil koňak a slavil se slzami v očích, protože v lednu mi zemřel otec, který se na ten turnaj moc těšil. V prosinci řekl památnou větu: „My to tam vyhrajem.“ Jsem rád, táto, že jsi měl pravdu!
Marty
