Jako lidé jsme si rovni. Je už jedno zda před Bohem, či před zákonem, nikdo z nás si zkrátka nemůže dělat nárok na to, že je něco víc než ten druhý. Politickým ztělesněním této myšlenky je demokracie. V ní všichni bez ohledu na dosažené vzdělání, majetek nebo schopnost uvažovat o věcech veřejných máme přesně jeden hlas. Navzdory všem problémům, které tento systém nabízí, se na první pohled jedná nepochybně o nejspravedlivější rozdělení možnosti rozhodovat o směřování obce, kraje či země mezi občany. Jenže je tomu skutečně tak?

Je opravdu správné, že stejnou váhu má hlas vysokoškoláka, jenž státu ze svých daní odevzdá až stovky tisíc korun ročně a je aktivní například při pořádání nejrůznějších akcí pro ostatní, a toho, kdo sotva vychodil základní školu, ve svých příjmech je zcela odkázán na sociální dávky a o to, co se děje vně jeho bytu, se absolutně nezajímá? Neměl by například takový člověk, který pouze parazituje na ostatních, být svého volebního práva zbaven?

Demokracie vznikla v antickém Řecku a fungovala tam jen zhruba dvě stě let. Stala se však velkou inspirací pro většinu politických systémů dnešního svobodného světa. V této souvislosti by bylo zásadním omylem si myslet, že v Řecku mohli volit úplně všichni. Naopak týkalo se to pouze těch mužů, kteří pravidelně docházeli na veřejné shromáždění a aktivně se zajímali o veřejné dění. Těm ostatním se říkalo „idiotai“.

Řečtí „idioti“ tedy nebyli lidé, kteří byli mentálně zaostalí, ale „pouze“ ti, kteří neměli dostatečný rozhled a vzdělání na to, aby rozuměli politickým otázkám a uměli se k nim vyjadřovat. Veřejný život byl mimo pole jejich zájmu a bylo tedy celkem logické, že se ani neúčastnili voleb. Takových lidí, kteří si po většinu času pouze hrabou na vlastním písečku a u voleb se rozhodují podle svých momentálních nálad, by se i u nás určitě našlo více než dost. Zcela konkrétním příkladem může být například jedna dívka, která kdysi prohlásila, že volí ODS, protože se jí líbí modrá barva. A podobných příkladů by se jistě našlo na všech stranách politických barikád více než dost…

Ač to bude znít více než kacířsky, jisté omezení by demokracii nepochybně prospělo i dnes. Právě díky němu by se snížila pravděpodobnost, že se stane tím, čím ji viděl třeba starověký filosof Platón, tedy vládou lůzy, kdy rozumná řešení musí ustupovat před aktuálním naladěním davu na straně voličů a obavami z prohraných voleb na straně politiků. V takovém případě však nastává otázka, kdo je vlastně dnešní „idiot“ a kdo už ne? Mohla by takovým kritériem zájmu o věci veřejné být třeba jedna účast na jakékoliv demonstraci ročně? Nebo stačilo by deset politických komentářů na sociálních sítích? Takové rozdělování je samozřejmě nesmysl.  Přímo se však nabízí jiná hranice, která už smysl dává. Tím je zatížení exekucí. Zatímco ve starém Řecku nezodpovědné dlužníky posílali do vězení, dnes by stačilo jim odebrat volební právo. Pokud přijmeme fakt, že naštěstí žijeme ve svobodné zemi, pak pro dlužníky neschopné splácet své závazky platí úplně to samé jako pro alkoholiky či gamblery, že si každý za své neštěstí může sám. Tvrdit něco jiného jsou pouze výmluvy.

Vždycky bude platit, že život každého z nás má svoji neoddiskutovatelnou váhu. Ale rozhodně nelze říci, že jsme stejní a stejně zodpovědní. Pokud ovšem člověk není schopen kloudně zvládat své vlastní hospodaření, jak může s rozvahou spolurozhodovat o dalším směřování celého společenství? Větší zodpovědnost na straně voličů by pak pravděpodobně vedla k větší zodpovědnosti na straně politiků a omezení populistického rozhazování a kupování hlasů. 

S tímto návrhem to však nepochybně dopadne stejně jako s možností uzákonění euthanasie. Přestože by naší zemi prospěl, nikdy v platnost nevstoupí. Ve zmíněném „omezení“ by mnozí viděli zpochybnění základních principů demokracie. Otázkou ovšem zůstává, zda právě lpění na těchto principech ve finále nebude při větší krizi nakonec stát za následným odklonem od demokratických zřízení v nejrůznějších koutech světa, a to včetně naší vlasti. Ale to ukáže teprve budoucnost.