Je to pár let, co jsem potkal v Olomouci svou někdejší spolužačku z gymplu. Po pozdravu byla její první slova „Co tě tak naštvalo?“. „Nic“ zněla odpověď. A skutečně, necítil jsem se naštvaný. Až poté jsem si uvědomil, že se tak prostě tvářím. A zbytečně. Ještě později jsem si začal více všímat lidí proudících po ulicích. Skutečně, řada z nich měla nepříjemný, naštvaný nebo zkrátka jinak nepříjemný výraz. Škoda.
Tím spíše dokážu ocenit, když se někdo tváří příjemně. Nemusí se nutně smát na celou ulici ve stylu toho, jak zpívá v jedné ze svých písní Voxel. Ale prostě se netvářit, jako by mu uletěly včely nebo ho či ji čekala operace.
Tu a tam se ale setká člověk právě s onou příjemnou výjimkou. A to tehdy, kdy by to člověk nečekal. Nedávno jsem takovou zkušenost udělal v jednom z prostějovských Kauflandů. Bylo devět večer, před pokladnami stále fronty, často lidé, kteří vypadají utahaně, strhaně. Ne tolik pokladní něco po čtyřicítce. Měla nějaký ten úsměv navíc, příjemnou náladu, bavila se se zákazníky. Byla zkrátka v pohodě a působila takovým dojmem, že dokázala zlepšit náladu. A zlepšila.
Málokdy bych čekal, že po návštěvě hypermarketu – zejména v době současné inflace – bude mít člověk o něco lepší náladu. Přesně to se ale minulý týden stalo.
