Tyto řádky píšu ještě před začátkem třetího semifinálového střetu prostějovských žen v jihomoravské metropoli, tudíž nevím, jak tenhle možná rozhodující duel dopadl. A jestli Hanačky nebyly vyřazeny směrem k bitvám o bronz, nebo naopak vydřely pokračování série druhého kola play-off.
Bez ohledu na cokoliv takového však chci svěřenkyním Miroslava Čady, Lubomíra Petráše a spol. vzdát svůj hold. Proč? Za to, jakým způsobem se při zdravotní kalamitě v takřka celém kádru postavily k domácímu zápasu ve čtvrtek večer, kterak jej pojaly, jaký zvolily přístup.
Rozhodně nejde o výmluvy ani naříkání, ale stav zdraví některých plejerek VK prostě nebyl ani zdaleka tak dobrý, aby za normálních okolností nastoupily. Což platilo hlavně u tří nejmenovaných opor, které na tom byly opravdu nevalně, pokud ne přímo zle.
Jedna tahounka ještě velice silně nemocná, druhá pouze v trochu přijatelnější (nikoliv však dobré) kondici. A třetí dokonce přidala k nepříjemné chorobě i natržený břišní sval. Nemluvě o tom, že jiná z obvyklých členek základní sestavy už řadu týdnů hraje pro změnu s pochroumaným tříslem.
Z agresivní chřipky se přitom sotva vyléčilo několik dalších jejich parťaček, o jakékoliv pohodě v mančaftu se nedalo mluvit ani náhodou. Přesto šla hanácká parta do druhého dílu série za nepříznivého skóre 0:1 na zápasy v kompletním složení bez jediné absence.
Holky prostě nehleděly na svůj komfort, samy na sebe. A upřednostnily potřeby týmu před těmi vlastními, vyrukovaly do boje s menším či větším (spíš hodně velkým) sebezapřením. Prostě se obětovaly a šly na krev, jak s oblibou říkává trenérský bard Mirek Čada.
Extrémní nasazení pak ještě pozvedly na vyšší level tím, že málem otočily nepříznivý vývoj náročné bitvy z 0:2 na sety. Heroický obrat sice nakonec o kousek nevyšel, leč přesto se sluší před bojovnicemi Prostějova hluboce smeknout. Co udělaly, je totiž běžné možná u hokejistů (najmě v play-off), ale u volejbalistek zas tolik ne.
