Když prostějovské volejbalistky loni na jaře slavně kráčely k jedenáctému mistrovskému titulu v klubové historii, šlo v podstatě vše jejich směrem. V pravou chvíli se špičkově posílily, byly zdravé a stupňovaly svou výkonnost, až porazily veškeré soupeře stojící v cestě na vrchol.
Když ženy VK letos – čerstvě v posledních týdnech a dnech – spěly ke čtvrtému místu v UNIQA extralize ČR, obracela se naopak celá řada okolností proti nim. Zůstaly bez dvou dlouhodobě zraněných opor, potýkaly se s dalšími zdravotními problémy a úroveň původně kvalitní hry šla spíše dolů, což znamenalo nepopulární brambory.
Za dané situace by bylo nejjednodušší otevřít téma (ne)přejícího štěstí, respektive smůly. A hlavní díl viny za aktuální únik medailového úspěchu svést právě na nepřízeň osudu. To by však zavánělo laciností, protože jen vrtkavost „paní Štěstěny“ za poklesem Hanaček mimo stupně vítězů určitě nevězela.
Vždyť už v lednu při tehdy lepším fyzickém rozpoložení nepostoupily ze čtvrtfinále Českého poháru ztrátou de facto vyhraného duelu u průměrné Ostravy. Kolísavost výkonů a často špatné vstupy do zápasů přitom rozhodně nezavinila jen početná marodka, což by vedení týmu mělo pro lepší budoucnost důkladně zanalyzovat.
