Pamatujete si, kdy jste poprvé zaslechli něco o koronaviru? Kdy jste poprvé nasadili roušku a kdy respirátor? Kdy jste poprvé zůstali zavření doma, kdy jste poprvé zažili antigenní nebo PCR test a kdy jste poprvé slyšeli třeba o on-line výuce ve školách? Člověk má vzácnou vlastnost, že všechno špatné – nebo alespoň většinu – dokáže ze své hlavy vytěsnit. Na druhé straně je dobré si některé věci připomínat a nezapomínat na ně, protože se z nich můžeme poučit a nedělat stejné chyby příště.

Doba koronavirové krize je velkým červeným bodem v lidském žití, v životě každého z nás a také v dějinách jednotlivých měst. Snad z tohoto důvodu a jistě i mnoha jiných vznikl dokumentární film „Prostějov v době koronaviru“, který režíroval Theodor Mojžíš, za kamerou stál Dalibor Chobot a vše sestříhal Jaromír Vašek. Stopáž dokumentu činí 55 minut a v nich je nahuštěno vše podstatné, co se v Prostějově událo v době koronavirové krize, a to včetně vypíchnutí důležitých dat. A právě to považuji za mimořádně důležité a zdařilé, protože v ten moment se materiál stává zásadním i pro pozdější chronologické zařazení událostí nejen pro veřejnost, ale i pozdější badatele.

Hlavním průvodcem je primátor města František Jura, což je asi vcelku logické. Právě on totiž stál v centru nastalého dění, snažil se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše koordinovat i organizovat, společně s ostatními šel do rizika, které se ale vyplatilo. Na případnou pochvalu nemyslel ani v nejmenším. Prostě se postavil do čela a snažil se pomáhat, jak mohl a seč mu síly stačily. Jak sám v dokumentu říká, všechno bylo pro něj a jeho spolupracovníky nové, nikdo v podstatě nevěděl, do čeho jde, co ho čeká a jak to všechno bude vlastně dlouho trvat... Hrdý je například na očkovací centrum, které vzniklo takřka spontánně ve Společenském domě, lidově řečeno „Kasku“. Své pohledy na inkriminovanou dobu a celé dění přidali také například představitelé prostějovské nemocnice, městské policie, ředitel reálného gymnázia, ale třeba i majitel restauračního zařízení a další. Možná stálo za to oslovit i běžné občany v nějaké minianketě, ale je možné, že nezůstaneme jen u jednoho dokumentu a dočkáme se nějakého pokračování, za což bych se i já přimlouval.

Jednoho člověka, který se též v dokumentu objevuje, jsem si záměrně nechal až na konec. Je pro město nesmírně důležitý. A i když to stále někteří nechápou a je smutné, že jsou mezi nimi i jistí zastupitelé města, nebýt jeho, tak se v Prostějově spousta věcí nepovedla a vůbec neděje. Díky němu si ve městě podávají dveře významné osobnosti sportu, kultury a též politiky. Jedná se o Miroslava Černoška, sportovního manažera, který se s covidem potkal setsakra osobně. Jeho osobní zpověď jsem si dovolil odcitovat doslova, snad se na mě pan režisér kvůli tomu nebude zlobit. „Já jsem byl takovej dost blbě nemocnej, takže jsem poznal, že ten život není zdaleka jen o tom příjemném, ale že je i o tom složitém. A v rámci toho jsem se poznal s lidma, se kterejma jsem se dosud neměl možnost poznat. Při těch životních prověrkách člověk zjistí, kdo je opravdovej kamarád a kdo není. Musím říct, že především prostřednictvím mojí ženy, protože pro mě byl asi tři měsíce mobil něco nedosažitelného, tak přes její mobil mě spousta kamarádů pozdravovala a držela mi palce. Ale byli také takoví, kteří se ani neozvali. Zjistil jsem, že bych jim asi ani nechyběl. Mám z toho takové mrazení v zádech, když vím, čím jsem si prošel.“

Film je velmi zdařilým počinem a já jej doporučuji zhlédnout všem spoluobčanům. Jednak proto, aby si připomněli, ale aby také nezapomněli, že život umí být hodně složitý.