Každý lidský život má svoji hodnotu. Pokud nám to umožní zdraví, pak je z podstatné části hlavně na nás, jak jej strávíme. To samozřejmě platí i pro bezdomovce. Drtivá většina z nich si svůj způsob života sama vybrala. Přestože je mnozí z nás považují za spodinu, často svým chováním vystupují z davu, a dokonce se z nich mohou stát celebrity svého druhu. Platilo to například i pro bezdomovce Zdenka, kterého lidé pravidelně potkávali před vchodem do prostějovského Albertu u prostějovského nádraží.
Pokud umře anonymní stará paní v domově pro seniory, obvykle si na ni kromě jejích nejbližších mnoho lidí nevzpomene. A i s nimi to často bývá problematické. V případě Zdenka to bylo jiné. Těch lidí, kteří byli nepříjemně zaskočeni neodvratností jeho smrti, bylo skutečně více, než bývá dnes obvyklé. Téměř jako by zemřela nějaká proslulá osobnost.
Bylo to zejména ze dvou důvodů: coby bezdomovec trávil Zdenek spoustu času mezi lidmi, konkrétně před prostějovským Albertem u nádraží, kde jej pravidelně potkávalo velké množství zákazníků. Díky tomu vstoupil ve všeobecnou známost a od vidění jej znala i spousta těch, kteří o něm jinak nevěděli vůbec nic. To samé ovšem platí i pro veřejně známé osobnosti, o nichž má sice velké množství z nás kusé informace, jako normální lidi s jejich běžnými přáními a obavami je však zná jen opravdu málokdo.
Dalším zásadním důvodem pro Zdenkův věhlas byl fakt, že svým chováním vybočoval nejen z davu nás „běžných“ občanů, ale i ze skupiny samotných bezdomovců. K lidem se totiž choval uctivě a nevtíravě. Místo, aby je obtěžoval neurvalou prosbou, snažil se jim spíše pomáhat, aniž by předem cokoliv očekával. Ne každému se to muselo líbit, přesto to většinu lidí minimálně zaujalo. Právě z tohoto důvodu si jej pamatovali lépe než většinu jeho odrbaných kolegů.
Zdenek určitě nebyl sám v galerii tu více tu méně svérázných figurek, které se občas v každé době a v každém městě vyskytnou. Právě ty se však odnepaměti lidem z jejich okolí do mysli vrývají hlouběji, než „normální“ lidé žijící spořádaným životem. Jenže i tato svého druhu „sláva“ s sebou přirozeně nese i svoji odvrácenou stranu. Mnozí z nejrůznějších osobností vyčnívajících z davu to právě pro svoji originalitu mají v životě hodně těžké. Pro ostatní bývá totiž výrazně složitější se k nim více přiblížit a poznat je i z jejich normální lidské stránky. I v tomto se nejrůznější pábitelé podobají slavným celebritám, pro které bývá důležitý jejich veřejný obraz. Právě na něm cíleně pracují a svojí výjimečností se snaží vrýt do mysli co největšího počtu lidí. V důsledku toho však již nemají dostatek času a energie na svůj vlastní soukromý život s jeho každodenním stereotypem a úzkými vazbami na několik málo lidí, kteří by jim skutečně rozuměli.
Bezdomovci stejně jako celebrity tak mohou být veřejně známými, ve skutečnosti však velmi osamělými. To se pak odráží i v okolnostech jejich smrti, která se v mnoha ohledech může nápadně podobat. A je přitom jedno, zda umřou v rozlehlé vile či na nádraží...
