Květen patří tradičně ve sportovní tematice hokejovému šílenství. Čtrnáct dnů nezajímá širokou veřejnost nic jiného než to, jak si povedou čeští hokejisté na světovém šampionátu, jak jsou na tom zranění a co by měli dělat jinak, aby dovezli medaili, kterou si každý z fanoušků přeje. Nenajdeme jiný sportovní turnaj, který by u nás takto rezonoval.
Zde se pak přesně hodí použít jedno tradiční rčení „Co Čech, to trenér“. Neznám ve svém okruhu moc lidí, kteří by si alespoň částečně při každé příležitosti hned nerýpli. Naše nátura je v tomto směru zvláštní, protože většinou se jedná o ty, kteří hokej sledují skutečně jen příležitostně, ale najednou jsou z nich experti na slovo vzatí.
Mrzí mě, že se všichni tito chytří lidé, kteří přesně vědí, jak vše dělat lépe, nemohou na trenérské lavičce prostřídat. Řekl bych, že by jim tato zkušenost hodně rychle otevřela oči a bylo by po kritických názorech téměř ihned.
Teď ale nezbývá nic jiného než to ještě týden přežít. Ať už to dopadne pozitivně a s medailí na konci, či hokejovým fiaskem, tak je tutové, že kritika neustane, protože stejně šlo něco udělat lépe. Do týdne po šampionátu ale všichni chytrolíni zase „zalezou“ a objeví se za rok zhruba ve stejném termínu, kde se můžeme těšit na bitvy ve své domovině.
