Ajťákem je už hodně dlouhou dobu. Dlouho na to, aby si mohl vytvořit nadhled nad věcí. Dlouho na to, aby přemýšlel v zaběhnutých kategoriích.
Přehřívá se, to je jasné. Stačí si na chudáka sáhnout a málem se spálí. To bude tak devětatřicet. Operační paměť nestíhá, všechno je jakési líné a ospalé. Pracovat se mu tedy rozhodně nechce. Na vypnutí to snad ještě úplně není, to by tak hrálo. Jo, ale takový režim spánku, to by bylo žůžo. Čím se ale tak nejlépe ochladit dřív, než to zanechá v systému neblahé stopy?
V zoufalství zjistil, že nejde jen o hardware. Vypadá to na úniky dat. A to sakramentské. Kdesi to utíká docela fest a tu rychlost bych vám tedy nepřál vidět. Doufal, že půjde o jednorázové pochybení a nebude to systémová záležitost. Trochu naivní, za chvíli se měl přesvědčit, že půjde o obtěžující opakovanou nehodu.
Když se probudil, chtěl se jako obvykle otiskem přihlásit do systému. Proč to do háje zase nejde? Webkamera nenaskočila a reproduktory hluché jako poleno. To opravdu zasáhlo všechna čidla? Tak to bude něco vážného!
Pral se s tím celé tři dny, hodiny raději nepočítal. Musí s tím něco udělat, jinak se z toho zblázní. Jenže komu se v tak prekérní situaci svěřit, když si s tím ani takový expert jako on neporadí?
„Těch viróz je teď všude plno, pane Kompe, nic si z toho nedělejte. Hlavně pořádně vyležet a zapomenout na práci, to víte, není radno si s tím zahrávat. Ale řeknu vám, jste ale pořádně zavirovaný! To jsem snad ještě neviděl,“ pravil jakýsi pán s brýlemi v bílém plášti a usilovně něco bušil do klávesnice – POČÍTAČE!
Tak teď vážně nevím. Hlavu měl jako kus střepu a stěží vnímal okolí. Bylo tohle všechno o mně nebo o mém ‚compu‘?
