Na závěr trochu z jiného soudku, dá se říct mimoregionálního. Mistrovství světa v ledním hokeji je totiž každoročně natolik emocionálně zásahovou událostí, že mi to nikdy nedá, abych se za ním alespoň krátce v rámci této rubriky neohlédl.
Musím říct, že jako asi všichni Češi jsem také já dost zklamaný, neboť de facto beznadějné vypadnutí ve čtvrtfinále a až osmý post v konečném pořadí (nejhorší v historii samostatného státu) opravdu není něčím, z čeho by obyvatel České republiky mohl mít radost.
Na druhou stranu člověk musí vnímat objektivní důvody, které k horšímu umístění vedly. Ono přijít vinou zranění o dva první útočné centry, na něž se spoléhalo, a pak je nahradit plejery, kteří na to tolik neměli, by negativně ovlivnilo asi každý hokejový soubor.
Přesto existují aspekty, o nichž se dá právem diskutovat. Například přestárlost kádru v porovnání se všemi soupeři, kteří dávají prostor mnohem více mladíkům. A pokud je my na podobné kvalitativní úrovni nemáme, tak proč? To své ledové talenty natolik špatně vychováváme? Skutečně by se hledání příčin neúspěchu nemělo omezit jen na profláknuté téma Kari Jalonen.
