„Odstraňte to monstrum!“ Tak to byla v roce 1889 nejhlasitější reakce na vznik Eiffelovy věže v Paříži. Mnoho tehdejších umělců i běžných lidí odsuzovalo „znetvořené panorama“ města nad Seinou.
Stavba, která měla dát Paříži novou, modernější tvář, vyvolala obrovskou vlnu nevole. Objevovaly se petice za odstranění „železného monstra“, stížnosti i kritické pamflety. Jediné, co rozvášněný dav dokázalo utěšit, byl příslib, že věž bude po dvaceti letech definitivně odstraněna. Stavba podobné Eiffelovy věže by v dnešní době sociálních sítí a masivního odporu ke všemu novému byla prakticky nemožná. Z tohoto důvodu je dnes stavba takového prostějovského Národního domu, radnice či plumlovské přehrady v Mostkovicích prakticky nemyslitelná.
Paříž bez Eiffelovy věže si už dnes nikdo nedokáže představit. Pokud by nějaký terorista unesl letadlo a „napálil“ jím do této stavby, jednalo by se o celonárodní, celoevropskou a zřejmě i celosvětovou tragédii nevídaného rozsahu. Přitom stojí jen díky lsti. Po rozsáhlých protestech ze strany veřejnosti byla postavena pouze pod podmínkou, že bude za dvacet let zbourána… Původně plánovaný termín se však neustále posouval, až všechny stížnosti překonala narůstající popularita dnešní dominanty hlavního města Paříže. Dnes by však již nic podobného přes schvalovací proces neprošlo. Vize modernější budoucnosti by zřejmě musela ustoupit vzedmuté vlně vášní lidí, kteří by „něco takového nikdy nechtěli mít za barákem“.
Stejná situace jako s Eiffelovou věží by nepochybně panovala také s plány na výstavbu plumlovské přehrady v Mostkovicích. Pokud by neexistovala, dnes by s největší pravděpodobností už nevznikla. Dokážete si představit ty protesty těch, kterým by kousek od domu měla vyrůst velká vodní nádrž?
Kdokoliv, kdo by o její výstavbě vůbec jen uvažoval, by byl okamžitě označen za zaprodance vodárenské lobby, jež se snaží kousek od stavení místních postavit obludu plnou vody, která ochladí přirozené klima v celém okolí a jejíž hráz bude všechny ohrožovat protržením, k němuž beztak jednou dojde, a všichni se následně utopí, což bude pro ně jen dobře, protože aspoň neuvidí, jak jim povodeň poničila jejich domy.
Lidem, kteří by stavbu přehrady prosazovali, by nejrůznější aktivisté jistě vzkázali, ať si ji postaví u sebe na zahradě. Pravděpodobně by se předtím neobtěžovali zvažovat reálné výhody či naopak rizika takové výstavby. Prostě by byli proti,,. Samozřejmě že by si k celé věci na internetu dohledávali informace, ale pouze takové, které by podporovaly jejich již dopředu vytvořený názor.
Vše nové u většiny lidí vyvolává odpor, na vše staré a třebas i horší si lidé prostě zvyknou. Novoty bývají ztotožňovány s jednotlivci, jako byl Gustav Eiffel, zatímco naopak nositelem odporu bývají instituce a „lid“. V minulosti veřejnost protestovala, jen když už byla hodně „naštvaná“. Ale to se dnes změnilo. Dnes jsou protesty v módě. A to nejen u jednotlivců, ale i různých často ultra zelených organizací, jejichž členové by měli mít minimálně zakázáno jezdit autem, aby dostáli všem požadavkům, které kladou na své okolí.
Přitom veřejnost protestuje tím víc, čím lepší jsou její materiální životní podmínky, protože jí na protestování zbývá více času i energie. K četnosti a intenzitě protestů v naší době navíc přispívají také různé pomůcky, dříve nevídané, jako jsou například sociální sítě a vůbec informační a komunikační technologie. Díky nim každý všechno ví, ke všemu se může vyjádřit a sdělit to všem. Snadno tak nalézá spřízněné duše. Negativní názor je přitom z hlediska sdílení atraktivnější. K odporu se zkrátka lidé sdružují snáze a ochotněji než k pozitivním aktivitám.
Co s tím? Jak zařídit, aby se narodilo to „dobré“, tedy společensky žádoucí, zatímco věci „špatné“, tedy nežádoucí, nikoliv? Spoléhat na kvalitu úsudku veřejnosti zjevně nelze, což dokazuje kauza Eiffelovy věže a řada dalších příkladů. Řešení tohoto problému je jediné – důsledně prosazovat vlastnické právo všech vlastníků. To by mělo mít stejný zákonný obsah i ochranu a nucené omezení vlastnického práva by mělo být možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Co je a co není ve veřejném zájmu, by se pak mělo posuzovat na základě vyjádření odborníků, nikoliv hlasů z ulice. A rozhodně by tím kritériem nemělo být pouze to, že je to nové.
