Pro drtivou většinu sportovních disciplín je největší událostí jednoznačně olympiáda. Zde se potkávají ti nejlepší z nejlepších a poměřují se nejen o medaile, ale i sportovní nesmrtelnost. Na vítěze ze své země se nikdy nezapomíná a vždy to bude ten hlavní vrchol pro všechny. Výjimečnost celé události dodává i pravidelné čtyřleté čekání. V období mezi olympijskými hrami ale přibývá stále více soutěží, které se svou velikostí snaží hrám přiblížit, což je ale za mě paradoxně na škodu.
Evropské hry, různá kontinentální mistroství a další sportovní svátky. Je toho už trochu přehršel, těch vrcholů začíná být až příliš. Určitě nebude souhlasit každý, ale co tím nejvíce trpí, jsou právě olympiády. Je to stále nejvíc, ale už to není to celosvětové natěšení, které trvalo celé meziobdobí. Teď je to, dá se říct, jen pár týdnů, maximálně měsíců od nějaké podobné akce. Velká škoda.
Najdeme samozřejmě řadu smutných příběhů, kdy někdo vládl v určitém sportu celé roky, ale ten nejdůležitější závod, zápas nezvládl a olympijskou medaili nezískal. V tom to však bylo vždy unikátní. Teď se k těmto medailím porovnávají trofeje i z řady šampionátů, jež se konají rok co rok, a přikládá se tomu pomalu stejná váha. Přitom je to zcela něco odlišného.
