Nedávno se mi dostala do ruky tzv. „zálepka“ z roku 1896. Jde o druh korespondence, kdy se na jedné straně napíše adresa a nalepí známka, na druhou stranu se napíše text a vše se přehne a zalepí. V pozdějších dobách se používala i perforace.

U této zálepky jde o obsah, píše se zde: „Já níže podepsaný dovoluji si slovutnému magistrátu královského hlavního města oznámiti, že Josef Anderš, bytem v Dušné ulici č. 828, provozuje nejsa k tomu oprávněn obchod s rybami. Že toto mé udání se zakládá na pravdě, potvrdí místní strážník na státním nádraží, který zboží kontroluje. Jest žádoucno, by proti panu Anderšovi bylo zakročeno v zájmu daně platícího živnostenského obchodnictva. S veškerou úctou. (podpis nečitelný)“ Vše opatřeno známkou a opravdu adresou magistrátu pražského.

Tento, dnes již sběratelský materiál se ke mně dostal zrovna v době, když byl s velkou slávou podepsán zákon o whistleblowingu, jinak řečeno o ochraně oznamovatelů. O co jde? Whistleblowing (z angličtiny doslova hvízdání na píšťalku) je termín z přelomu 60. a 70. let 20. století, který M. P. Miceli a J. P. Near v roce 1985 definovali jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy. Podle MF Dnes se tak označuje fenomén, kdy zaměstnanci státní správy nebo velkých firem upozorní na trestné nebo podezřelé jednání, o kterém se dozvěděli jen díky svému postavení a interním informacím. John Kiriakou whistleblowing (coby právem definovaný termín) uvádí „přinesení na světlo jakýkoli důkaz plýtvání, podvodu, zneužití [moci, vlivu, …], nezákonného chování nebo hrozby vůči veřejnému zdraví či bezpečnosti.“

Termín se týká případů, kdy je oznámení o závažné věci učiněno víceméně nezištně příslušným úřadům nebo orgánům a oznamovatel přitom porušuje loajalitu ke svým přímým nadřízeným či vůbec ke svému zaměstnavateli, který je za napadené jednání odpovědný, čímž často riskuje ztrátu zaměstnání nebo i bezpečí a klid své rodiny. Whistleblowing může v různých zemích upravovat zákon, který určí, jaká whistleblowerovi po dobu kauzy náleží míra ochrany. Evropská unie zavedla povinnost, aby tento zákon všechny členské země schválily. U nás to trvalo, ale teď ho tady máme. Máme se snad radovat? No vracím se k onomu materiálu na začátku. V našich luzích a hájích se práskalo za monarchie, za „tatíčka“ Masaryka a celé první republiky, za okupace pochopitelně obzvlášť a po válce se práskalo dál, od roku 1948 a pak za normalizace to nabralo pěkné obrátky.

Že by revoluce 89 přinesla změnu? Ale kdepak. Práská se dál o sto šest. Nejdříve se pro práskače vymyslel zákon 106 o svobodném přístupu k informacím, čehož velmi ráda využívá jistá skupinka i v místním zastupitelstvu. A teď tu máme další perfektní nástroj pro práskače, ublížence, aktivisty a podobná individua. Ukažme si příklad. Zaměstnanec, prokazatelně „nefachčenko“ je vyzván šéfy, aby se nad sebou zamyslel, nebo poletí. A co on udělá? Zamyslí se holoubek, ale kdeže. Napíše práskačský pamflet, odešle jej a vše se bude prošetřovat a onen dotyčný bude ještě chráněn zákonem. To, co sepíše, se nakonec ukáže jako nepravda. On bude vyhozen pro porušení pracovní kázně a šéfové na něj ještě podají trestní oznámení pro pomluvu. Vše ovšem stojí spoustu peněz a času, protože to někdo musí vyřídit.

Takže si to zrekapitulujme. Máme tady další nesmysl, na kterém se přiživí především právníci, až budou kauzy řešit. A lidové udavačské tvořivosti se přestaly klást definitivně meze.